Předchozí Obsah Následující Počátkové silozpytu

 

C. Lučebná povaha těles.


§ 13. Vnitřní rozličnost těles.

Že všeliká tělesa jak velikostí a podobou zevnitřní taktéž skupenstvím a slohem částic svých velmi rozličná jsou, známo nám; jest ale ještě jiná důležitá rozličnost těles, na vnitřní povahu jejich čili látku (Stoff) samu, z nížto se částice její skládají, se potahující, kterážto se vnitřní čili látkovou povahou (materielle Beschaffenheit) nazývá. Voda a líh, sůl a cukr, stříbro a platina, jakkoli na oko stejné, jsou vnitřně velmi rozdílné, z látek rozličných složené vlastnostmi velmi rozličnými nadaných; taktéž n. p. železo, křemen, dřevo, voda, vzduch a t. d. každé z jiné látky utvořeno jest. Látky, z nichž se takořka rodí tělesa vnitřní povahou stejná, slovou stejnorodé (homogen), z nichž nestejná, jinorodé (heterogen). Všecko čisté železo n. p. zniká z látky stejnorodé, všecko čisté stříbro též z látky stejnorodé; ale látka železa jiná jest nežli látka stříbra, pročež vespolek jinorodé jsou.


§ 14. Spojování a rozvádění látek.

Když se látky stejnorodé dohromady spojí, dávají vždy zase tutéž látku stejnorodou, jako když n. p. smícháme vodu s vodou, slijeme železo se železem a t. d. Ale i látky jinorodé mají do sebe tu znamenitou vlastnost, že se v jistých případnostech v látku stejnorodou spojiti mohou, která buď vlastnosti jejich v sobě chová, buď vlastností nových, látkám ji skládajícím zcela cizích, nabývá. Vložíme-li n. p. kousek cukru nebo soli do vody, tratí pevné skupenství své, v ní se roztékajíc a vodu cukrovou nebo slanou způsobujíc, v níž tedy vlastnosti obou látek spojených se jeví, jakkoli žádných částeček cukru nebo soli pozorovati není. Takové spojení toliko skupenství ne však vnitřní povahu látek proměňující nazýváme roztokem neb rozplyvem (Zerfluß) a kapaliny, v nichž se látky pevné rozplývají, roztekadla neb rozplyvadla slovou.

Když ale smícháme rtuť s roztopenou sirou, povstává spojením obou látka docela jiná, v níž netoliko ani rtuti ani siry pozorovati není, nýbrž vnitřní povaha látek docela změněna ani vlastnosti siry ani rtuti nemající, totiž rumělka (Zinnober) známá to barva červená. Takové spojení látek, jímžto se vnitřní povaha jejich mění a látky jinorodé stejnorodou s oběma rozličnou skládají, slove spojení chemické neb lučebné, sloučenství neb polučenství (chemische Verbindung oder Mischung), a nová látka tím vznikající sloučenina neb polučenina (chemisches Produkt), látky pak jinorodé, z nichž sloučenina složena jest, látky prvotní neb prvky její (Vestandstoffe) slovou.

Často slučování látek s roztékáním pevné v kapalné spojeno bývá, což rozpouštěním (Auflösung) oné v této se nazývá, tato pak rozpustidlem (Auflösungsmittel) a látka tím zplozená rozpuštěninou (Auflösung) se zove. Tak se rozpouštějí n. p. rozličné kovy v lučavce (Scheidewasser), olej v líhu a j.

Látky jinorodé v stejnorodou spojené nejsou spojením tímto zničeny v podstatě své, nébrž nacházejí se v něm a dají se z něho jistými prostředky zase vyvoditi v úplném množství předešlém a se všemi vlastnostmi svými. Když necháme roztok soli v nádobě otevřené pokojně státi, tratí se voda výparem z nádoby a sůl se z ní v podobě drobných kostek usazuje. Horkem vyvodí se z rumělky síra a rtuť též zase v předešlý stav se vrací; stříbro v lučavce rozpuštěné přimícháním roztoku soli kuchyňské se sráží a t. d. Jako se tedy látky jinorodé v stejnorodou slučovati mohou, tak se dá sloučenina zase v prvky své rozlučovati, slučování pak skladem čili sborem lučebným (chemische Synthese), rozlučování rozkladem čili rozborem lučebným (chemische Analyse) se nazývá, a věda, která učí, z jakých látek se všeliká tělesa skládají, kterak se z prvků svých slučovati a zase rozlučovati mohou, lučba neb chymie.


§ 15. Příbuznost lučebná.

Neslučují se však látky bez rozdílu vespolek, nébrž jen ty, jejichž částice nejmenší zvláštní silou přitažlivou k sobě lnou, jižto příbuzností lučebnou (chemische Verwandtschaft) nazývají. Měď n. p. nerozpouští se ve vodě, nejsouc jí lučebně příbuzná, rozpouští se však v lučavce, jsouc příbuzná jisté látce v ní obsažené, jižto doleji poznáme. Přitažlivost částic lučebná nečiní do žádné patrné dálky, nébrž jen tenkráte, když se částice příbuzné vespolek dotýkají, a sice tím rychleji, čím úplněji se dotýkají, což se nejúplněji stává, když obě látky aneb aspoň jedna z nich tekutá jest, když se pevná dosti rozdrobí a obě promíchají. Není-li žádná tekutá, tedy se prvé ohněm roztopiti musí, což pak sloučením po suchu; když bez ohně tekutá, po mokru se nazývá. Měď a zinek n. p. slučují se v mosaz jen, když se roztopené smíchají; železo slučuje se s uhlím rozdrobeným v ocel, když až do měkká rozžhaveno jest. Teplem se obyčejně činnost lučebná zvyšuje, studenem znížuje. Tak se roztéká více ledku ve vodě teplé nežli v studené; ve vzduchu teplém snáze se rtuť s kyslíkem slučuje nežli v studeném a t. d. Přílišné horko však zase příbuznosti lučebné často překáží a sloučeniny rozkládá, jako kysličník rtuťový, rumělku a j. Často se slučují dvě látky jinorodé teprv pak, když se jim přimísí látka třetí příbuzná se sloučeninou jich. Voda a olej n. p. neslučují se; když se ale přimíchá drasla, povstává z toho mýdlo; z toho pak zase olej se vyloučí, když se kyseliny nějaké n. p. olium přimíchá. Zinek s kyselinou sirkovou sehnanou (concentrirt) se nepolučuje; když se ale do ni přilije vody, vyvinuje se z ní vodík, kyslík tak oproštěný slučuje se se zinkem v kysličník zinčitý jej proměňujíc, který se pak s kyselinou sirkovou slučuje. Sloučení takové, přístupem jiné látky připravené, příbuznosti připravující se zove (disponirende Verwandtschaft.) Tvrdost a hutnost tělesa překáží působení lučebnímu, pročež n. p. mince stříbrná lučavkou více se vyleptá na místech vypouklých, bitím méně stlačených, čímž se pak nápisy docela otřené čísti mohou. Taktéž tvrdší místa hlacená na povrchu ocele, cínu lučavkou leptaném, od měkčích nehlacených se rozeznávají rozličné výkresy zplozujíce. - Ostatně mnohé sloučeniny také teplem, světlem a proudem elektrickým se rozlučovati dají.

Jistá látka může býti mnohým jiným lučebně příbuzná, vždy však jest některým více nežli jiným, a vždy snáze s tou se slučuje, které příbuznější jest. Třeba tato již s jinou spojena byla méně příbuznou, spojuje se s ní v sloučenství nové, vylučujíc látku druhou, s níž méně spřízněna jest, a ješto si v látkách takořka vybírá, říká se, že se sloučenství takové příbuzností výborovou (Wahlvermandschaft) stává. Tato jest buď jednoduchá neb dvojnásobná, jakož buď jedno nebo dvojí nové sloučenství zplozuje, ano i víceronásobná býti může.

Příbuznost výborová jednoduchá působí takto: Když se látce A sloučené z prvků a, b přimísí látka B příbuznější s a nežli a s b, tedy se sloučí B s a v novou látku Ba, prvek b pak se vyloučí; pakli příbuznější s b, tedy povstane nová látka Bb a vyloučí se a. Vzorek její jest tedy:

Příklad: Rumělka sloučena jest ze rtuti a síry; když se k ní přimíchá železa a rozpálí se, spojí se železo se sirou v novou sloučeninu, železosíran (Schweseleisen), a rtuť se vyloučí. Jest tedy dle vzorku

Aneb: Křída sloučena jest z vápna a kyseliny uhličnaté (Kohlensäure); když roztlučenou křídu smícháme s kyselinou sirkovou (Schwefelsäure), slučuje se tato s vápnem, činíc sádru (Gyps) a kyselina uhličnatá co plyn se vylučuje. Totiž

Příbuznost výborová dvojnásobná působí takto:

Když látce A sloučené z prvků a, b přimísí se látka B sloučena z prvků c, d, z nichž jeden n. p. c příbuznější jest k a neb b než tyto mezi sebou, tedy se sloučí s příbuznějším a v novou látku ač, taktéž d s b v látku bd, čímž dvojí nové sloučenství vzniká. Vzorek jest:

§ 16. Živly lučebné.

Když zapálíme kousek síry nad vodou v nádobce a pokloníme na ni nádobu větší, vssává voda dusivé páry hořící síry do sebe a nabývá tím chuti kyselé i zžíravou se stává, jako jest olium. Při hoření se tedy slučuje síra s jistou látkou ze vzduchu pojatou, která ji kyselou činí, pročež se látka tato kyslík (Sauerstoff) jmenuje a síra s ním sloučená kyselina sirková (Schwefelsäure). Tak jako síra hořící s kyslíkem vzduchu se slučuje, tak se též s ním spojuje železo na vzduchu i za studena, ono reziví, a rez tato není nic jiného, nežli sloučenina železa s kyslíkem, pročež v lučbě kysličník železitý (Eisenoxyd) slove. Když tento kysličník železitý smícháme s onou kyselinou sirkovou, slučuje se obojí v novou látku, síran železitý (schwefels. Eisenoxyd) čili skalici zelenou (Eisenvitriol). Skládá se tedy síran železitý z kysličníka železitého a kyseliny sirkové, kysličník železitý ze železa a kyslíka, kyselina sirková ze síry a kyslíka, železo, kyslík a síra však v žádné jiné prvky více rozloučiti se nedají, a takové posud nerozlučitelné prvky slovou živly lučebné (chemische Elemente). Živlů těchto, z nichž všeliká látka, jak ústrojná tak bezústrojná se skládá, posud as 60 výskoumáno. Největší část jich jsou kovy a látky kovům podobné, 13 toliko nekovů, pročež na 2 třídy a tyto zase dle podobných vlastností na rozličné tlupy se rozdělují a v lučbě počáteční literou vědeckých jmen svých se znamenají. Jsou pak následující:

  I. Nekovy (Metalloide).    
1. tlupa. 1. Kyslík Sauerstoff oxygenium O živly rostů.
  2. vodík Wasserstoff hydrogenium H  
  3. dusík Stichstoff nitrogenium N  
  4. uhlík Kohlenstoff carbonium    
2. tlupa. 5. Solík Chlor chlorium Cl tvoří soli (Haloide).
  6. brudík Brom bromium Br  
  7. řasík Jod jodium J  
  8. kazík Fluor fluorium F  
3. tlupa. 9. Síra Schwefel sulphur S  
  10. luník Selen selenium Se  
  11. kostík phosphorus P  
4. tlupa. 12. Křemík Kiesel silicium Si  
  13. bořík Bor borium B  
  II. Kovy (Metalle).  
  A. Kovy lehké.  
5. tlupa. 14. Draslík kalium K tvoří luhoviny (Alkalien).
  15. sodík natrium Na  
  16. japík lithium L  
6. tlupa. 17. Merotík Barium Ba tvoří zeminy luhové (alkaličné).
  18. strontík strontium Sr  
  19. vápeník calcium Ca  
  20. hořčík magnium Mg  
7. tlupa. 21. Hliník aluminium Al tvoří zeminy pouhé.
  22. sladík glycium G  
  23. cirkoník zirkonium Zr  
  24. ytřík yttrium Y  
  25. tořík thorium Th  
  B. Kovy těžké.  
8. tlupa. 26. Otrušík neb sitaník arsenicum As kysličníky těchto tvoří zvláště kyseliny.
  27. barvík chromium Chr  
  28. žestík molybdcenium Mo  
  29. surmík antimonium An  
  30. tantalík tantalium Ta  
  31. zemík tellurium Te  
  32. chasoník titanium Ti  
  33. vanadík vanadium Va  
  34. těžík n. chvořík Scheel o.Wolfram W  
  35. voník osmium Os  
  36. zlato aurum Au  
9. tlupa. 37. Zinek zincum Zn kysličníky jejich tvoří soli. 
  38. ladík cadmium Cd  
  39. cín stannum Sn  
  40. železo ferrum Fe  
  41. jermík manganium Mn  
  42. ďasík cobaltum Co  
  43. broník nikolum Ni  
  44. měď cuprum Cu  
  45. nebesník uranium U  
  46. vyzmut bismuthum Bi  
  47. olovo plumbum Pb  
  48. rtuť hydrargyrum Hg  
  49. stříbro argentum Ag  
  50. plalík platinum Pl  
  51. paladík palladium Pd  
  52. duzík iridium Ir  
  53. ruměník rhodium R  
  54. živěník cerium Ce  
  55. lanthan La  

§ 17. Stupně sloučenin.

Ze živlů lučebných zde uvedených látka všelikých těles zemských ústrojných i bezústrojných složena jest. Skládá-li se látka ze dvou toliko živlů, slově sloučenina podvojná (binäre Verbindung), jako n. p. voda, jež jest sloučenina vodíka s kyslíkem; rumělka, sloučenina rtuti se sirou a j. Taktéž slově látka ze tří prvků sloučená sloučenina postrojna (terminäre Verbindung) a t. d. Taková sloučenina potrojná jest n. p. cukr, jenž sloučen z uhlíka, vodíka a kyslíka. Tyto sloučeniny mohou buď zase se živly nebo sloučeninami jinými se spojovati, tak že se více stupňů sloučenin rozeznávati dá. Sloučenina živlů samých činí stupeň první, dvě látky stupně prvního spolu sloučené činí stupeň druhý a t. d. Tak jest n. p. kysličník železný sloučenina stupně prvního, protože se skládá ze dvou živlů, železa a kyslíka; taktéž kyselina sirková sloučenina prvního stupně, ze síry a kyslíka se skládající; kysličník železitý slučuje se s kyselinou sirkovou v síran železitý, skalici zelenou, pročež tato jest sloučenina stupně druhého. Při látkách nerostních platí pravidlo, že se toliko sloučeniny stejného stupně spojovati mohou. Tak nemůže se železo spojiti dříve s kyselinou sirkovou, pokud se nespojilo s kyslíkem v kysličník železitý. Při látkách rostních ale sloučenina dvou i tří živlů zase se živlem jiným sloučiti se může, na čemž se rozdíl lučby nerostů a rostů zakládá.


§ 18. Poměr hmotný prvků sloučených.

Prvky lučebné nemohou se v každém množství sloučiti, nébrž jen v jistých poměrech váhy jejich se to státi může, když sloučenina vlastnosti prvků nemá. Má-li se k. p. sloučiti rtuť se sirou v rumělku, jest k tomu vždy potřeba 101 díl váhy rtuti a 32 dílů téže váhy síry; k utvoření ledku (sanytru) potřeba 54 dílů kyseliny dusičné a 47 drasla a t. d. Poměr, v kterémž se rozličné prvky slučují, vyskoumali lučebníci zevrubně a sestavili počty jej vyjadřující ve zvláštní řady, z nichž se snadno dověděti, mnoholi každého prvku v jisté sloučenině obsaženo a mnoholi každého potřeba, aby se sloučiti mohly. Učení o tom zvláštní řadoměrství (Stöchiometrie) slove. Když se také látka pevná v kapalné toliko rozpouští, děje se to vždy v jistých mezích, přes něž tato více rozpustiti se nemůže. Tak se může ve 100 dílech vody nejvýš 37 dílů soli kuchyňské rozpustiti, co přes to, již nerozpuštěné zůstává. Když kapalina co nejvíce možno látky jiné rozpustila, říká se, že jí nasycena jest. Rozpustidlo jednou látkou nasycené často ještě jinou rozpustiti může, jako n. p. voda solí kuchyňskou nasycená sanytr rozpouští.


§ 19. Vlastností živlů lučebných.

Ze živlů lučebných svrchu uvedených jen některé v přírodě samostatně se nacházejí, nejvíce jich vždy s jinými sloučeno jest. Z nekovů nejhojněji se nachází síra nesloučená a zřídka uhlík čistý co diamant; z kovů pak jen některé těžké, jako platík, zlato, stříbro, rtuť, měď a j. v stavu ryzím více méně lučebně čistém se nacházejí; všecky ostatní z polučenin svých úmyslně toliko vyloučiti se mohou, při čemž tři první: kyslík, vodík a dusík, vždy ve skupenství plynném se vyvinují. Kterak se to stává a jaké vlastnosti aspoň nejdůležitější živly lučebné mají, zde zkrátka vysvětliti stačí.


§ 20. Kyslík (Sauerstoff) Oxygenium . . O.

Nejdůležitější ze všech živlů lučebních jest kyslík, ve všech třech přírody říších velmi rozšířený, ve všech téměř hmotách ve všelikém skupenství se nacházející. Ve vzduchu nachází se plynný s dusíkem smíšený, ve vodě kapalný s vodíkem, ve všech tělech ústrojných pevný s uhlíkem a vodíkem, a ve všech téměř nerostech buď kapalný, buď pevný s rozličnými živly jinými sloučený. Úmyslně obdržíme jej z nerostů veliké množství ho obsahujících, nejsnáze ze solanu drasličitého (chlorsaures Kali), soli z kyseliny solukové a drasla sloučené. K tomu účelu dá se něco soli této do malé křivoli - t. j. lahvice s krkem zakřiveným - skleněné, od níž vede trubice zahnutá pod mostek vany plynopudné čili pneumatické - t. j. nádoby vodou naplněné, přes níž položen můstek s otvorem nálevkovitým - na jehož otvor láhev vodou naplněná ústím svým převráceně postavena jest. Sůl v křivole rozehřívá se uhlím nebo lampou podstavenou, horkem rozkládá se sůl a z ní vyvinují se bubliny plynu do láhve vystupujíce a vodu z ní vypuzujíce, a plyn tento v láhvi nashromážděný jest kyslík. Zevnitř neliší se ode vzduchu, jsa jako tento bezbarevný, bezchutný i nevonný a o málo potažně těžší; vnitřní ale vlastnosti jeho docela jiné jsou. Když do něho ponoříme doutnající papír nebo louč, ona hned plamenem hořeti počne; ocelové péro, kouskem doutnající hubky na konci opatřené, v něm s jasným jiskřením se spálí a vůbec všecky látky ve vzduchu jen slabě hořící neb i docela nechytlavé v kyslíku jasně hoří, bez něho pak hořeti nemohou. Když uzavřeme ptáka nebo myš do nádoby, do níž čerstvý vzduch vnikati nemůže, tedy se brzy zalkne; když se ale nachází v téže nádobě kyslík místo vzduchu, tu as pětkrát déle živo zůstane; slouží tedy kyslík zvláště k dýchání, ano, kdyby jeho ve vzduchu nebylo, ani zvířata ani lidé by žíti, ani byliny růsti nemohly. Kyslík jest tedy plyn oživující a zaněcující a hoření těles vůbec jest slučovaní jich s kyslíkem vzduchu, při čemž se teplo a světlo vyvozuje. Sloučeniny látek s kyslíkem slovou kysličníky (Oxyde); když jsou chuti ostré, kyselé, kyseliny (Säuren), když palčivé, louhovité, lúhoviny neb alkalie, jako draslo, soda a j.; kysličníky aneb alkalie s kyselinami sloučené vůbec soli slovou. Tak tvoří železo s kyslíkem sloučené kysličník železitý a tento s kyselinou sirkovou sůl, síran železitý - skalice zelená - zvanou. Soli tyto obyčejně ve vodě se rozpouštějí. - Když namočíme papír mláčkový, t. j. lakmusem na modro obarvený, do nějaké kyseliny, ledy zčervená; když pak zčervenalý namočíme do lúhoviny, tedy zase jako prvé zmodrá a kurkumou na žluto obarvený zhnědne; pročež papíry tak barvené za skoumadla kyselin i lúhovin slouží.


§ 21. Vodík, Wasserstoff, hydrogenium . . H.

Živel tento tvoří s kyslíkem voda, nachází se ve všech látkách rostních i mnohých nerostních, sám pro sebe pak, čistý též jen co plyn vyloučiti se dá. To se stává, když se vedou páry vodní skrze rozžhavenou železnou trubici, kdežto se kyslík se železem slučuje a vodík s ním spojený vylučuje, jenž se na vaně plynopudné tak jako kyslík a jiné plyny shromažďuje. Plyn vodíkový (Wasserstossgas) též se zevnitř neliší ode vzduchu, neslouží ale ani k hoření ani k dýchání, jakkoli sám se snadno ve vzduchu zapáliti dá a plamenem hoří. On jest všech plynů nejlehčí, a sice přes 14krát lehčí nežli vzduch. Pro snadnou hořavost užívá se vodíku k rozžínadlům (Zündmaschinen), kdežto se obyčejně pomocí zinku z vody s kyselinou sirkovou smíšené vyvinuje a jiskrou elektrickou nebo platinovou houbou zapaluje. Pro velikou lehkost potřebují ho také k naplňování ballonů povětrných.

Když dvě stejné míry - k. p. dva žejdlíky - vodíka s jednou měrou - jedním žejdlíkem - kyslíka smícháme, naplníme smíšeninou touto měchýř, uděláme dýmáním z něho bubliny v midlinách a zapálíme je hořícím papírem nebo loučí: tedy se rozpuknou bubliny se silným výbuchem, a každá nádoba by se jako puma roztrhla, kdyby se v ní tato smíšenina zapálila. Proto se jmenuje buchavka (Knallgas), shořením slučuje se v ní kyslík s vodíkem a zplozuje vodu, kteráž ve skupenství plynném se utvořujíc, co horká pára pružností svou nádobu trhá a výbuch způsobuje. Jest tedy všeliká voda sloučenina vodíka s kyslíkem, v nížto však obyčejně rozličné jiné látky, soli, zeminy, kyseliny sloučené se nacházejí. Z těch očistiti se může překapáním (Destillation), když se totiž v uzavřeném kotli vaří a páry po studených trubách vedou, kdež zase kapalnějí přísady cizí v kotli odsazujíce, nebo horkem vypuzujíce. Voda části rostní obsahující, zvláště když stojatá, hnije a zapáchá; ale i nejshnilejší voda očistí se a píti se může, když se procedí skrze prášek z dřevěného uhlí, kteréž všecku shnilotinu do sebe vssává.


§ 22. Dusík, Stickstoff, azotum, nitrogenium . N.

Dusík se nachází ve vzduchu s kyslíkem smíšený, též sloučený s látkami živočišnými a některými nerosty. Čistý obdrží se co plyn nejsnáze ze vzduchu, jemuž se kyslík shořením odejme. Nejsnáze se to stane takto: nad vodou v nádobě prostranné zapalme kousek kostíku a poklopme naň skleněný zvon. Když kostík shoří, a bílé dusivé páry z něho vyvinuté se srazily, vyjasní se ve zvonu, voda v něm vystoupila výše, než stojí vně, na důkaz, že část vzduchu ztrávena a když ponoříme do jeho ostatku ve zvonu louč hořící, ona rychle zháší a pták do něho vložený se zadusí. Protož se jmenuje plyn tento, k hoření i k dýchání neschopný, dusík. On jest též bezbarevný, bezchutný a bezvonný, málo lehčí nežli vzduch, a jako v něm nic hořeti nemůže, tak i sám nezápalný jest. Z kostíku shořeného zplodila se kyselina kostíková (Phosphorsäure), an se kyslík vzduchu s kostíkem sloučil. Ze zkoušky této patrno, že vzduch oborový (atmosphärische Luft) ze dvou rozličných plynů smíšen jest; kyslíka, v němž vše hoří a dýše, a dusíka, který oheň i život dusí a tím prudkost onoho zmírňuje. Dusíka jest as čtyrykrát více ve vzduchu nežli kyslíka, tak že na 21 dílů tohoto 79 dílů onoho přichází, kteréžto rovenství po celé zemi a ve všech výškách se nalézá. Jsou pak plyny tyto ve vzduchu toliko smíšeny nikoli sloučeny, přičiněním lúhovin však snadno se slučují a plodí kyselinu dusičnou (Salpetersäure), jížto se co lučavky (Scheidewasser) užívá. Dusík s vodíkem sloučený dává těkavou, velmi ostrou lúhovinu jménem ammoniak.


§ 23. Uhlík, Kohlenstoff, Carbonium . . C.

Čistý uhlík nachází se toliko v diamantu, drahokamenu nejvzácnějším, nejtesknějším, nejtvrdším, ve východní Indii, Brasilii a na Uralu pořídku nalézaném; s jinými živly ale spojený jest v přírodě velmi hojný, jsa podstatným prvkem všeho uhlí, tvoří zvláště s vodíkem látku všech těles rostlinných, s dusíkem živočišných; taktéž v říši nerostů, jako v kamenném uhlí, tuze, vápenci a j. velmi rozšířen jest. Jest to živel hořavý, bezchutný, bezvonný, nerozpustitelný i neroztopitelný, jenž zapálen jsa ve vzduchu s kyslíkem jeho se slučuje a kyselinu uhličnatou zplozuje (Kohlensäure), ve skupenství plynném se vyvinující. Tento plyn uhlokysličný (kohlensaures Gas) jest bezbarevný, bezchutný i bezvonný, živočichům velmi nebezpečný, ježto dýcháním do plic byv přijat, rychle udušuje, jakož také oheň rychle zhasíná. Pročež výpar hořícího uhlí, zvlášť kamenného, člověku tak nezdravý a nebezpečný, a vždy opatrnosti třeba, aby snad rozpukanými kamny do komnat nevnikal, čímž již mnohé nešťastné pády se staly. Tentýž plyn vyvinuje se také při pálení vápna, při kvašení piva a vína ve spilkách a sklepích, pročež tam vždy nebezpečno vstupovati bez hořící dračky, a rychle vystoupiti nutno, když tato hasnouti počíná. Také dýcháním lidí a všech zvířat teplokrevných zplozuje se kyselina uhličnatá, ješto část kyslíka vzduchu v plíce přicházejícího krev okysličuje a část s uhlíkem jejím se sloučivši co kyselina uhličnatá se vydechuje. Proto se mají komnaty často provětrati, aby se vzduch dýcháním pokažený čerstvým obnovil. Plyn uhlokysličný jest skoro třikrát těžší nežli vzduch, tak že se z jedné nádoby do druhé jako voda přelévati dá; proto se usazuje často v prohlubinách zemních, jeskyních, studních a j., při jichž tedy prohlédáni vždy téže opatrnosti potřeba. Též se vyvinuje plyn tento u velikém množství ze sopek, když bouřiti přestaly; na mnohých místech vychází ze země a mnohých zřídel minerálních, v nichž hojně pohlcený se nachází, chuti kyselé jim dodávaje. Zúmyslně nejsnáze jej obdržíme z utlučené křídy, když ji v křivole s kyselinou sirkovou smícháme.

Uhlík s vodíkem sloučený zplozuje rozličné druhy plynu uhlovodíkového (Kohlenwasserstoffgas), jenž jest hořavý, potažně lehčí nežli vzduch, ze všech hořících látek rostních i z kamenného uhlí co plamen se vyvinuje a k osvětlování slouží. U velikosti se užívá k tomu kamenného uhlí, jenžto se v rozžhavených nádobách uzavřených propouští, při čemž se plyn tento z něho vylučuje, náležitě byv očištěn ve veliké nádržce, plynoměrem (Gasometer) zvané, shromažďuje a odtud po trubách na patřičná místa rozvádí, jež zapálen byv osvěcuje.


§ 24. Solík (Chlor od kloros jasnozelený) a živly jemu podobné.

Tento živel jest hlavní prvek soli kuchyňské, v nížto se sodíkem sloučený se nalézá. Když se smíchá sůl s jermíkem a kyselinou sirkovou v křivole, vyvinuje se při nahřívání ze smíšeniny této plyn barvy zelenožluté, jenž se nade rtutí nebo horkou vodou chytati dá, od studené ale vssáván bývá , a plyn tento jest vyloučený solík. Jest velmi dusivý, k dýchání škodlivý, zničuje všecky barvy a nakažlivé výpary, pročež se ho užívá k rychlému bílení a čistění vzduchu při nakažlivých nemocích, k čemuž se obyčejně vápna jím napuštěného potřebuje.

Řasík (Jod od ioides fialový) nalézá se sloučený s jinými živly v některých minerálních vodách, v kamenné soli, v houbách a j., čistý jest látka pevná, černá, lesku kovového, z nížto se při zahřátí vyvinují páry barvy fialové, které chladnouce zase zpevnějí. Užívá se ho v lékařství proti oteklině žláz a k připravování obrazů Daguerreových.

Brudík (Brom od bromos, smrad) nachází se též v některých minerálních vodách a v soli kamenné; čistý jest hnědá, smrdutá, čpavá kapalina, jíž se též k obrazům Daguerreovým potřebuje.

Kazík (Fluor) nachází se v kazivci (Flukspath), kamenu, z něhož se pomocí kyseliny sirkové vyluzuje kyselina kazíková (Fluksäure), jediná, která sklo vyžírajíc leptá.


§ 25. Síra a živly podobné.

Síra jest živel známý, velmi hojně zvláště v říši nerostů se nalézající. S kyslíkem plodí kyselinu sirkovou, velmi zžíravou a palčivou, která s vodou sloučená obyčejně olium (Vitriolöl) se jmenuje a v průmyslu mnohonásobně potřebuje. S vodíkem činí kyselinu sirovodičnatou (Schwefelwasserstoffsäure), která se ve mnohých zřídlech minerálních nachází a z nich co plyn vyvinuje, jako shnilé vejce zapáchající a čisté kovy černí.

Síře lučebně podoben jest luník (Selen, od selhnh luna), jenž se někdy s ní sloučený a s některými kovy nachází.

Kostík (Phosphor, od josjoros světlonoš) nalézá se v některých kamenech, zvláště ale v kostech zvířecích, jenžto z vápna kostíkokysličného (phosphorsaurer Kalk) sloučeny jsou. Z těch se vydobývá co hmota bělavá, vosku podobná, která se vždy pod vodou chovati musí, an se ve vzduchu sama zapaluje, velmi chytlavá jsouc a hořavá. Proto se jí užívá mimo jiné také k sirkám třecím čili třelkám, an třením chytajíc, síru a toto dřívko zapaluje. S vodíkem dává kostík plyn kostíkovodíkový (Phosphorwasserstoffgas), jenž se i v studeném vzduchu sám zaněcuje a vyvinujíc se někdy na místech bahnitých plamínky v noci svítící tvoři, světýlka čili bludičky (Irrlichter) nazývané.


§ 26. Křemík a bořík.

Křemík (Silicium od silex, křemen) jest základ země křemenové (Kieselerde), kteráž vlastně kyselina křemíková (Kieselsäure) jest a ve všech kamenech křemenných, nejčistěji v prohledni (Bergkrystall) se nalézá. Velikou tvrdostí a nerozpustitelností svou tvoří země křemíková hlavní základ pevné kůry zemské, jsouc ve všech prvotních horninách obsažena a po celé zemi nejvíce rozšířena. Sama pro sebe jest v ohni neroztopitelná, s draslem ale nebo sodou smíchaná roztopuje se a činí sklo.

Bořík (Bor n. Boron) jest základní prvek kyseliny boříkové, blednu čili borax tvořící, jenž se nejvíce v některých jezerech v Tibetu a Číně nachází a k rozličným kovodělným přípravám potřebuje.


§ 27. Draslík, sodík a japík

jsou kovní živlové pravých lúhovin čili alkalií, jenžto se zvláštní palčivou chutí, roztekavostí a rozpustitelností ve vodě vyznačují. Draslík a sodík okysličený s kyselinou uhličnatou sloučený tvoří draslo uhličnaté (kohlensaures Kali n. Pottasche) a uhlan sodičitý, čili sodu (kohlensaures Natron n. soda), jichžto se v mydlářství, sklenařství a jinak v průmyslu mnohonásobně užívá. Samy o sobě nikdy v přírodě se nenacházejí a ze sloučenin svých toliko uměle vyloučiti se dají, co kovy měkké, stříbrolesklé, lehčí než voda, jenžto se obyčejně v naftě chovají, aby neshořely. Neboť jsou kyslíku tak příbuzní, že se s ním všudy slučují i z vody jej vylučujíce a v ní se zapalujíce. Když vpustíme n. p. kousek draslíku, do vody, tedy se v ní zapálí a na povrchu jako červená hořící kulička běhá, jenž shořivší se rozpraskne.


§ 28. Zeminy louhové.

Následující tlupa živlů kovních obsahuje v sobě zeminy louhové (alkalische Erden), jenž se liší od alkalií pravých hlavně tím, že se ve vodě jen těžce rozpouštějí a uhlany jejich docela rozpustiti se nedají. Nejdůležitější z nich jest vápník (Calcium), stříbrolesklý kov, jenž s kyslíkem plodí vápno, kterážto zemina s kyselinou uhličnatou sloučená ve vápenci, mramoru a křídě, s kyselinou sirkovou v alabastru a sádře se nalézá a celé mohutné hory skládá, s kyselinou kostíkovou pak kosti zvířecí tvoří.

Merotík a sirontík (Baryum und Strontium) jsou základy kamenů merotce (Baryt) a strontce (Strontian); hořčík (Magnium) pak s kyslíkem spojený plodí s kyselinou sirkovou hořkou sůl (Bittersalz), bílou, na mnoha místech ze země vykvitající i v mnohých pramenech, jako u Zaječic a Sedlic rozpuštěnou, jížto se v lékařství potřebuje a uhlan horčičitý čili magnesie pro lékárny dělá.


§ 29. Zeminy pouhé.

Hliník (Aluminium) jest základní prvek všeliké hlíny (Thon), jenž téměř ve všech kamenech se nalézá, nejčistěji ale toliko v safíru, a s kyselinou sirkovou kamenec (Alaun, alumen) tvoří. Sladík (Glycium) jest základ zeminy zvláštní, nejčistěji v beryllu se nacházející a sůl chuti sladké zplozující.

Cirkoník, ytřík a tořík jsou základní prvky kamenů zřídka se nacházejících, dle nichž nazvány.


§ 30. Kovy těžké.

Všecky ostatní prvky jsou kovy těžké (schwere Metalle), jenž se v přírodě buď ryzí (gediegen), ve spojení s jinými kovy, nejvíce ale s kyslíkem nebo sirou sloučené co rudy (Erze) nacházejí. Mnohé kovy jsou kujné a tažné, jako: zlato, stříbro, platina, měď, železo; jiné jsou křehké, jako: vyzmut, zinek a j. Všecky kovy dají se roztopiti při jistém stupni tepla, jenž však při rozličných druzích velmi rozličný jest. Rtuť n. p. roztěká se již při 32 stupních zimy; cín, olovo, vizmut roztěká nad plamenem svíčky, ale železo a platík sotva v nejprudším ohni. Železo a platík před roztopením měknou a svářeti se dají. Horkem mohou se všecky kovy také v páry proměniti; rtuť, otrušík, zinek snadno; zlato a platík ale teprv v nejprudším horku. Stydnoucí kovy hlatí se, při čemž každý svůj zvláštní pravidelný tvar dostává. Mnohé kovy byvše roztopeny a smíšeny slučují se vespolek a plodí rozličné kovoviny (Metallegierung), kteréž, když se v nich rtuť nachází, amalgamy slovou. Měď s zinkem n. p. plodí mosaz, s cínem zvonovinu a bronz , s zinkem a braníkem pakfong a t. d. Tyto kovoviny jsou obyčejně tvrdší, pružnější, méně tažné a snáze roztopitelné, nejsnáze sloučenina vismutu s olovem a cínem, která již v horké vodě roztéká.

Všeliké kovy slučují se s kyslíkem, kysličují čili reziví, a sice buď ve vodě nebo ve vzduchu nebo v kyselině nějaké; toliko vzácné kovy, zlato a platík, nekysličejí ve vodě ani ve vzduchu jen v kyselině solíkové s dusičnou smíšené, v níž samotné rozpouštěti se dají. Některé, jako železo, zreziví docela a rozpadají se, potrativše jak lesk a barvu, tak hutnost a pevnost svou; jiné, jako měď a bronz, jen korou rezivou na povrchu se potahují.


§ 31. Druhové sloučenin.

Látky z uvedených prvků sloučené nabývají tímto spojením vlastností velmi rozličných, z nichžto zvláště trojí druh blíže seznat třeba, totiž kyseliny (Säuren), zásady (Basen) a soli (Salze). Každá kyselina skládá se z jednoho prvku základního (Radikal) a druhého okysličujícího (säuerndes Prinzip), jenž obyčejně bývá kyslík, ale také jiný prvek, síra, kostík, solík a j. býti může. Obyčejné vlastnosti kyselin jsou, že mívají kyselou chuť a modrý mláčkový papír že v nich zčervená, čímž se obyčejně vyskoumají, třeba tak zředěné byly, že jich jinak rozeznati nelze. Všeliké kyseliny slučují se velmi dychtivě s jinými kysličníky, jenžto mají vlastnosti jim protivné a zásady (Basen) slovou. Nejznačnější zásad těchto jsou alkalie neb lúhoviny (Alkalien), jenž mláčkový papír kyselinou zčervenalý zase zmodrají a chuti zžíravě palčivé jsou, jakož již svrchu zmíněno bylo. Sloučeniny kyselin se zásadami slovou soli, jenž se obyčejně zvláštní, slanou chutí vyznačují a ve vodě rozpouštějí. Jsou však také soli, jenž se skládají toliko ze dvou prvků, jako naše obyčejná kuchyňská sůl, kteráž jest sloučenina solíka se sodíkem. Mimo solík tvoří s prvky kovními soli také řasík, brudík a kazík, pročež prvkové tito solovci (Haloide) se jmenují. Některé nejdůležitějších a v obecném životě nejpotřebnějších sloučenin těchto blíže seznati potřeba, a sice:

1. Kyseliny.

Nejdůležitější v lučbě a průmyslu nejpotřebnější jest kyselina sirková neb siřec (Schwefelsäure), jenž jest sloučenina jedné mocniny síry s třemi mocninami kyslíka s vodou spojená. Jest to kyselina nejprudší, velmi kyselá a zžíravá, která všeliké organické látky spaluje, vodu z nich vyssávajíc a v uhlí je proměňujíc. Pročež veliké pozornosti potřeba při zacházení se siřcem, abychom se jím nepostříkali, a stane-li se to předce, musíme kapky rychle suchým papírem neb olejem utříti a pak teprv vodou hojně umýti. S vodou se siřec velmi dychtivě slučuje, veliké horko při tom vydávaje, pročež chtíce ho vodou zřediti zpovolna do vody líti musíme, nikdy pak vody do siřce přilévati nesmíme. Smíšenina siřce s vodou má menší objem, než prvé obě měly.

V obchodu jest siřec dvojí, český totiž olium nazvaný, protože jako olej teče, jsa obyčejně barvy hnědé, a anglický bezbarevný, jako voda. Siřec český neb olium dělá se ze zeleného nickaminku čili skalice zelené (Eisenvitriol), jenž složena jest ze siřce a kysličníka železitého, a větráním kyzu (Schwefelkies) se zplozuje. Skalice tato se nejprve praží a pak v hliněných hrnulích čili v kolbách v peci sádkové (Gallerieofen) pálí. Horkem vylučuje se kyselina sirková a v jímadlech čili loptách, t. j. podobných nádobách s předešlými spojených, do nichž trochu vody nalito, se shromažďuje. Siřec anglický dělá se pálením síry a dalším jí okysličováním pomocí kyseliny dusičné. Pálí se totiž síra v peci, čímž povstává přibíráním kyslíka ze vzduchu kyselina siřičná (schweflige Säure), která se trubami do velikých, olovem vykládaných komor vede. V první těch komor stojí misky s kyselinou dusičnou (Salpetersäure), všudy na dně komor nalézá se voda a vodní pára se do nich žene. Kyselina siřičná béře dusičné, která 5 podílů kyslíka drží, jeden podíl po druhém a vyšším okysličením tímto proměňuje se v kyselinu sirkovou, jenž se hned s vodou slučuje. Kyselina dusičná, ztrátou na kyslíku utrpenou, v dusičitku (Stickstoffoxyd) proměněná přibírá si nového kyslíku ze vzduchu a znova ho siřičné postupuje v nový siřec ji proměňujíc, takže jedním lotem dusce z desíti lotů síry 30 lotů silného anglického siřce udělati se dá. Z komor vypuštěný vodnatý siřec se pak ještě na pánvích odpaří, aby byl sehnaný (concentrirt), až potažná tíže jeho 1,84, kdežto pak s jednou mocninou kyseliny jedna mocnina vody sloučena jest. Siřec přitahuje k sobě vodní páry ze vzduchu, pročež v nádobách otevřených časem vodnatěním slabne a pořád ho přibývá. Z českého siřce vychází při tom dým slučováním těkajícího suchého siřce s parou vodní zplozený, pročež siřec český také dýmavým (rauchende Schwafelsäure) se zove. Český siřec rozpouští indigo, kteroužto vlastností nad anglický předčí, tvoře dvojsiran indigový, tak zvanou saskou modři (Sächsischblau), v níž se vlna pěkně na modro barví. Siřec český snadno mrzne, již při 0°C, což se s anglickým teprv v nejtužší zimě, při -34°C stává.

Kyselina dusičná neb dusec (Salpetersäure) jest sloučenina jedné mocniny dusíka s pěti mocninami kyslíka s jednou mocninou vody spojená. Dobývá se z ledku (Salpeter), jenž se v křivoli anglickým siřcem polije, zahřívá a v ochlazené loptě chytá. Jest bezbarevná, velmi kyselá, zápachu velmi odporného; vodu vssávajíc zahřívá se a zhušťujíc páry ze vzduchu přitahované jako mhlou se pokrývá. Při dotýkání těles velmi snadno podíl kyslíku svého upouští a ji okysličuje, čímž se všecky kovy mimo zlato a platík okysličují a pak ve vodě rozpouštějí, látky pak organické obyčejně žloutnou a v trupel se rozpadají. Když drží víc než jednu mocninu vody, nazývá se lučavkou (Scheidewasser), protože slouží k odlučování zlata od stříbra, ješto se v ní stříbro rozpouští, zlato však neporušené zůstává. Obyčejně bývá dusec smíšen s nižší kyselinou dusičitou (salpetrige Säure), která jej činí zažloutlým, a jsouc velmi těkavá ve vzduchu červený, velmi dusivý výpar dává, pročež dusec takový dýmavým se zve. Dusce se užívá mimo rozpouštění kovů a okysličování mnohých látek také k barvení vlny, dřeva, kostí a j. na žluto, k dělání žlutých výkresů na látkách indigem na modro obarvených, čímž také indigová barva snadno se rozezná od modře Berlínské, kterouž dusec bez proměny nechává.

K nejprudším kyselinám patří dále solný kys (Salzsäure), jenž jest sloučenina solíku s vodíkem a ze soli kuchyňské pomocí kysliny sirkové se dobývá. Když totiž polijeme trochu soli kyselinou touto, vycházejí z ní čpavé žluté páry, kteréž jsou plynný solný kys, kterýž veden jsa do vody a jí u velikém množství pohlcován v kapalný kys se proměňuje. U velikosti dělá se ve fabrikách ve velkých železných hrnulích, do nichž se soli nasype a nálevkou zakřivenou, v hrdle hrnule zasazenou kyseliny sirkové nalévá. Z téhož hrdla vede ohnutá trubice do hrdlaté láhve z části vodou naplněné, z druhého hrdla láhve této podobnou trubicí do láhve druhé, z této do třetí a t. d. Když se hrnule se solí a siřcem zahřívá, vyvinuje se solný kys a přecházeje trubkami těmi do láhví s vodou v nich se nacházející se míchá. Pinta vody může 400 pinet solního kysu pohltnouti, a kys tento jest silný, kouří na vzduchu a dráždí plíce, an z něho jeden díl co plyn uchází. Látky živočišné a bylinné, zvláště vláknovatina, jako plátno, papír a j. kyselinou touto se kazí, práchnivějí a rozpadávají se. Kovy a zeminy rozpouštějí se z většího dílu v kysu solném slučujíce se se solíkem v soličíky a soličníky (Chlorüre und Chloride) ve vodě rozpustitelné. Toliko zlato a platík nerozpouštějí se v solním kysu pouhém, nébrž s kysem dusičným smíšeném, tak aby na dvě tíže kysu solního jedna tíž dusce přicházela. Smíšenina tato lučavkau (Königswasser) se nazývá.

2. Zásady. (Basen.)

Proti kyselinám stojí zásady (Basen), jichž nejsilnější jsou lúhoviny (Alkalien), draslo, soda i čpavka. Draslo (Kali) a soda (Natron) jsou hmoty bílé, křehké, chuti lúhovité, palčivé, snadno roztopitelné, v líhu i ve vodě snadno se rozpouštějící, ano vodu ze vzduchu vssávající a ve vlhku se rozplývající. Jsou velmi zžíravé, rozžírajíce zvláště látky živočišné, jako chlupy, vlnu, hedbáví rohy, kůže a proměňují rozličné barvy bylinné, mláčkovinu (Lakmustinktur) kyselinami zčervenalou zase na modro, modré barvy jiné na zeleno, žlutou kurkumovou na hnědo; jen indig změniti nemohou. Z tučných olejů, z loje a j. vylučují alkalie zvláštní kyseliny tukové, s nimiž se spojujíce mýdla dávají, jimiž se tučná špína rozkládá a prádlo čistí. Drasla i sody dobývá se z popele rostlin, a sice drasla z popelu všech rostlin na pevninách, sody ze všech při moři rostoucích. V popeli totiž tom nachází se draslo a soda sloučená s kyselinou uhličnatou v uhlan drasličitý a sodičitý, jenž se pak vodou vyluhuje, luh na kotlích odpařuje a látka pevná tím nabytá, flus nazvaná vypaluje. Flus vypálený slove potaž a skládá se z uhlanu, síranu, soličníku z drasličitých a rozličných částek zemnatých, z čehož se rozpuštěním ve vodě, přecezením a vyhlacením teprv čistého drasla dobývá. Sody se dobývá také ze soli kuchyňské, jenž jest sloučenina solíka se sodíkem. Když se smíchá s kyselinou sirkovou, sloučí se kyslík ve vodě s kyselinou sloučené obsažený se sodíkem v kysličník sodičitý (Natron) a tento s kyselinou sirkovou v síran sodičitý čili sůl Glauberovu (Karlovarskou), vodík pak se solíkem v solný kys sloučen odchází, jakož svrchu vysvětleno. Sůl Glauberova se pak s uhlím a vápnem rozpouští, čímž se v uhlan sodičitý čili sodu proměňuje. Na mnohých místech, jako v Uhrách, u Debrečína na pustách, v Persii, v Egyptu, Sýrii a východní Indii vykvítá soda (salajka) ze země a v mnohých jezerech i minerálních zdrojích jest rozpuštěna. Obchod se sodou jest velmi důležitý, an se jí k děláni skla, mýdla, v bělidlech, barvírnách a j. místo dražšího drasla mnohonásobně užívá. Čpavka (Ammoniak) jest sloučenina vodíka s dusíkem tvořící se v přírodě všudy, kde živočišné látky hnijí. Při hnití totiž vyvinuje se z látek hnijících dusík i vodík, jenž se v plyn čpavkový (Ammoniakgas) slučují, kterýž rozptylujíc se ve vzduchu parami vodními se pohlcuje a s deštěm k zemi přicházeje bylinám za potravu slouží. Z moče obzvláště hojně zplozuje se čpavka, z čehož užitek mrvy zvířecí vysvíá. Úmyslně dobývá se čpavky ze soličníka čpavkového čili našateru (Salmiak), jenž se v křivoli s hašeným vápnem smíchá, vodou polije a zahřívá. Trubici zahnutou z křivole do nádoby, studenou vodou naplněné, odchází čpavka z našateru vyloučená co plyn bezbarevný zápachu velmi čpavého v očích štípající, zvířata okamžitě usmrcující, kterýžto u velikém množství vodou pohlcován jsa, čpavku vodnatou (Salmiakgeist) tvoří. Tato má všecky vlastnosti lúhovin, taktéž se jí v lékařství a ranhojičství jakož i v domácnosti k cídění skvrn z hedbávných šatů a t. d. užívá.

Zeminy alkaličné, vápno, magnesia, strontcová a merotcová jsou kromě druhé též chuti ostré, palčivé jako alkalie pravé, proměňují též barvy jako tyto a jsou také zžíravé; ale s kysy tučnými tvoří mýdla ve vodě nerozpustitelná a samy se ohněm neroztopují a ve vodě těžko rozpouštějí, kromě když tato dosti kyseliny uhličnaté v sobě chová. Vodou byvše navlhnuty dychtivě se s ni slučují horko při tom vydávajíce a v prášek se rozpadávajíce, jako při hašení vápna viděti jest. Kyselinu uhličnatou z oparu přitahují a s ní sloučené v přírodě nejhojněji se nacházejí. Nejvíce rozšířeno jest vápno, kteréž co vápenec, mramor, křída často rozsáhlé horniny skládá. Pálením vypuzuje se z něho kyselina uhličnatá, čímž ono se drobí a ve vápno živé čili zžíravé (Aetzkalk) vlastností alkaličných proměňuje, jakéhož koželuzi a jircháři k vydělávání koží, hospodáři na pole a j. potřebují. Živé vápno dychtivě pohlcuje páry vodní, kyselinu uhličnatou a siřičnatou, pročež se ho k vysušování vlhkých stavení, nemocnic, vyčišťování sklepů, kde víno neb pivo kysá, a p. užívá. Vodu nakapanou lakotně pohlcuje, při čemž se zahřívá a konečně v prach rozpadává, jenž jest pak vápno hašené (gelöschter Kalk). Když se mu přidá více vody, obdrží se mléko vápenné (Kalkmilch), jehož se potřebuje k bílení zdí a s pískem na maltu, když pak se ještě více vody přileje, rozpouští se s ní konečně vápno a činí vodu vápnitou (Kalkwasser), čirou, která se však na vzduchu brzo bílým škraloupem potahuje, an vápno kyselinu uhličnatou z oparu vssává a tím zase v uhlan vápničitý se proměňuje, jako byl před pálením, ve vodě nerozpustitelný. Taktéž se kalí vápenná voda, když trubkou do ní dmycháme, což důkazem jest, že také kyselinu uhličnatou vydechujeme.

3. Soli.

Sloučeniny zásad s kyselinami slovou soli, jenž mívají zvláštní chuť a ve vodě se rozpouštějí. Jsou však také soli pouze ze dvou prvků, totiž ze solotvorce (haloid) a kovu složené, z nichž nejhlavnější jest sůl kuchyňská čili hal (Kochsalz), jenž jest sloučenina solíka se sodíkem (Natriumchlorid). Sůl tato člověku i zvířatům nejpotřebnější, v hospodářství, řemeslech a průmyslu mnohonásobně užívaná také nejhojněji v přírodě se nachází, tvoříc co kamenná sůl mohutná často ložiska v zemi, v moři a slaných vodách jsouc rozpuštěna, z nichžto se odpařuje a vyváří.

Ledek (Salpeter) jest sůl slaně chladící, na vzduchu stálá, z kyseliny dusičné a drasla sloučená; nachází se přirozeně na povrchu suchých rovin v některých teplých a horkých krajinách, v Uhrách, v Španělích, v severní Africe a ve východní Indii. Úmyslně připravuje se na veliko v ledkovištích (Salpeterplantagen), kdežto živočišné hmoty v zemi hnijí s vápnem neb draslem smíchané. Tyto silné zásady přimějí dusec z živočin se vyvinující k tomu, aby se spojil s kyslíkem vzduchu v kyselinu dusičnou, kteráž pak s draslem se slučujíc dusan drasličitý (salpetersaueres Kali) neb ledek dává. Ledku užívá se zvláště k robení střelního prachu, jakož i při mnohých chemických a technických pracích a v lékařství.

Sůl Glauberova (Glaubersalz) jest sloučenina sody s kyselinou sirkovou, tedy síran sodičitý (schwefelsaures Natron), chuti chladící, slaně zahořklé, na vzduchu se rozpadávající; nalézá se dílem s kuchyňskou solí, dílem v sádru a někde vykvétá ze země jako v Astrachanu, v Egyptě a j. Nejhojněji nachází se rozpuštěná v minerálních zřídlech a vřídlech, k. p. ve vřídlu Karlovarském, pročež u nás solí Karlovarskou (Karlsbader Salz) se nazývá. Úmyslně nabývá se soli této ze soli kuchyňské, když se na ni vlije kyseliny sirkové (olijum). Tato odpuzuje totiž kys solný a slučuje se se sodou sůl tuto vytvořujíc. Užívá se ji v lékařství pod jmenem sal mirabilis Glauberi a ve sklářství místo sody.

Hořká sůl (Bittersalz) jest síran hořčitý (schwefelsaure Magnesie) v lékařství užívaná, jenž se dobývá z hořkých vod pramenitých, jako u Sedlic a Zaječic, též na hořčíkových kamenech a půdách, jako ve stepích Sibirských, jako padlý sníh vykvétá.

Kamenec (Alaun) jest sloučenina síranu drasličitého (schwefelsaures Kali) se síranem hliničitým (schwefels. Thonerde), jest tedy dvojsůl (Doppelsalz). Chuť má svraskavou, násladlou; v studené vodě z těžka, v horké snáze se rozpouští. Ostatně rozeznává se kamenec trojí, totiž draslový (Kali-Alaun), sodový (Soda-Alaun) a čpavkový (Amoniak-Alaun), ješto místo drasla také soda nebo čpavka se síranem hliničitým sloučena bývá. Kamenec draslový vykvétá hlavně na povrchu kamení chovajících v sobě sirný kyz (schwefelkies), zvláště na břidlici kamencové (Alaunschiefer), z níž se vyluhováním dobývá. Mimo to se nachází v horninách sopečných, nejhojněji v Římansku u Civita-Vecchia, kde se ho ročně na stotisíc centů dobývá. Potřeba kamence jest velmi rozsáhlá, an se ho v barviřství, jirchářství, papírnictví, v lékařství a j. mnohonásobně užívá. Byv rozpuštěn hlatí se v osmistěnech pravidelných, které se na proutkách do roztoku postavených usazují.

Skalice (Vitriole) jsou soli kovní (Metallsalze), sloučeniny kysličníků kovních (Metalloxyde) s kyselinou sirkovou. Skalice zelená (Eisenvitriol, grüner Vitriol) jest sloučenina kysličníka železitého s kyselinou sirkovou, barvy zelené, průsvitavá , chuti nasládlé, silně svraskavé; ve vodě snadno se rozpouští; na vzduchu žloutne a zvětrá víc kyslíku si přibírajíc. Tvoří se zvětráním kyzovité břidlice a uhlí, z nichžto se vodou vyloučí, luh ten na pánvích vypaří a zhuštěný v kádích státi nechá, kdežto se z něho skalice vyhlacuje a na dřevěných příčkách sází. Skalice zelené se užívá k barvení na černo, k dělání ingoustu a modře berlínské, napouští se jí dříví, aby nehnilo a j. Skalice modrá neb měděná (Kupfervitriol) jest sloučenina kysličníka měditého s kyselinou sirkovou; barvy modré, lesku sklového, průsvitavá; chuti odporně svraskavé, ve vodě snadno se rozpouštějící; na vzduchu vodu svou tratíc zbělá, v horku zcela na bílo se vypálí. Železo do roztoku skalice modré ponořeno jsouc potahuje se čistou mědí ze sloučeniny ji vytahujíc. Měděná skalice se tvoří rozkladem síranu měditého (schwefelkupfer) v rozličných horninách a rozpouštějíc se ve vodě dává vody cementní (Cementwasser), z nichž se pomocí železa mědi dobývá. Užívá se skalice modré na modré a zelené barvy, i v lékařství.


§ 32. Rozlučování těles ústrojných.

Tělesa ústrojná mocí životní z prvků lučebních, hlavně z kyslíka, vodíka, uhlíka a dusíka tak jsou spojena, že je bez moci této žádným způsobem uměle utvořiti nelze. Teprv když moc životní pomine, podléhají jistým lučebním proměnám, z nichž nejobyčejnější jest kvašení a hnití.

Kvašení (Gährung), jenž se děje zvláště při látkách rostlinných cukrovinu v sobě držících, dvojího jest způsobu: kvašení vinné a octové. Kvašení vinné (Weingährung) děje se ve všech rostlinných látkách, které v sobě mají cukrovinu nebo látky jiné v cukr proměnitelné, n. p. škrob, když též v sobě drží neb se smíchají s nějakou látkou dusičnatou, kvasem nazvanou, a když pak v mírném teple pokojně stojí vzduchu jsouce přístupné. Tu se rozkládá cukrovina v kyselinu uhličnatou, která v bublinách uchází a v líh (Alkohol), jenž v tekutině zůstává, chuti vinné opojné jití dodávaje. Při tom se kapalina zahřívá, kalí a bubří, zponenáhla zase se učistujíc a ochlazujíc, jakož se při pivě a víně stává. Čím více cukroviny bylo, tím více se plodí líhu, tím silnější pak pivo a víno. - Když se vykvašená kapalina destiluje, přechází líh její s vodou do předložky a slove kořalka. Opětným přetahováním ztrácí vždy více vody své v čistý líh neb spiritus se proměňujíc, kterýž když docela bezvodný, alkohol se jmenuje. Jest to kapalina čistá jako voda, chuti ostré, palčivé, velmi těkavá; při žádném známém stupni tepla nemrzne; vaří se při 63° R.; hoří slabým plamenem bez dýmu; pozřena byvši usmrcuje; oleje a pryskyřice se v ní rozpouštějí. - Když se smíchá alkohol s anglickým siřcem a ve křivole rozhřeje, obdrží se v studené nádržce předložené bezbarvá kapalina, silicí (Äther) a sice silicí sirkovou (Schwefeläther) nazvaná, která se již při 28° R. vaří, jasně hoří ale příliš čmudí, silně a příjemně voní a velmi těkavá jest. Páry její jsou omamující, bezcitnost způsobujíce, čehož se při ranhojičských operacích užívá.

Když kvašená kapalina líhová v nádobě otevřené v teple přes 8° R. státi se nechá, přibírá si líh její ze vzduchu více kyslíka a proměňuje se v kyselinu octovou s vodou spojenou čili ocet, což se kvašením octovým neb zkrátka kysáním (Effiggährung, sauere Gährung) nazývá. Při tom se kapalina kalí a zahřívá zponenáhla se očisťujíc, čím více bylo v ní líhu, tím více plodí se kyseliny octové; tím silnější jest ocet; pročež jen z dobrého piva a vína dobrého octa nabyti lze. K rychlému dělání octa béře se kořalka vodou zředěná a nechá se zvolna protékati v sudech třískami ze syrového bukového dříví naplněných a děrkovaných aby jimi, vzduch provanoval. Prosakováním skrze ty třísky rozmnožuje se velice povrch líhu a kyslíkem vzduchu rychle se okysličuje, k čemuž také zvýšená teplota prostory napomáhá. Kvas k tomu potřebný obdrží se tím, že se třísky prvé silným octem polijí.

Tělesa ústrojná dusík a síru chovající, jako bílek, sýr, krev, maso, snadno se rozlučují, a když moc životní přestala, brzy hnijí, jak mile k nim teplý a vlhký vzduch přístupu má. Hnití to jest též způsob kvašení, kyslíkem vzduchu a vodou zplozené, jímžto se těla živočišná rozkládají, řidnouce a plyny hnusného zápachu, čpavku, sirovodík a j. vydávajíce, až se konečně v trupel rozpadnou. Při tom se též teplota zvyšuje, takže i zanícení povstati může, jako když vlhké seno se nakupí, vlhké obilí, slad, mouka a j. se nahromadí a nepřehazuje. Čpavka při hnití těl zvířecích a v jizlivých nemocích se vyvinující přináší částečky těl hnijících do vzduchu, kteréž byvše vdychány nákazu způsobují a miasmy slovou. Proti těm slouží výpar octový, jenž čpavku pohlcuje a tudy miasmy sráží. Též solík miasmy ruší.

Aby tělesa nehnila, musí se přístup teplého a vlhkého vzduchu zabrániti. Bez vody není hnití možno, an vodík a kyslík její k rozkladu prvků živočišných nejvíce přispívá; pročež se vysouší mnohé hmoty rostlinné a živočišné, aby nehnily, jako obilí, seno, ovoce, ryby a j. V studenu pod 0° R. nehnijí tělesa; proto chováme v létě maso, mléko a j. v studených sklepích; v ledu severního moře nalezena předpotopní zvířata docela ještě neporušená. Když se zamezí přístup vzduchu, nemůže těleso hníti; proto se potahují mnohá tělesa pakostem, voskem, schovávají se ve vodě nebo v oleji, másle; jiná se pevně stlačují, aby z nich vzduch se vypudil, z jiných horkem vzduch se vypuzuje, zavařením a t. d. Dále se zamezuje hnití připojením látek proti shnilotině účinkujících (antiseptisch), jako jsou uhlí, líh, pryskyřice, utrých a j.; proto se kůli dřevěné opalují, anatomické preparáty v lihu drží, těla zvířecí pro živočišné sbírky utrýchem napouštějí, mrtvoly balsamují a t. d.

Hmoty rostlinné, nemajíce dusíku, nehnijí tak snadno jako živočišné. Tak se drží dříví na suchém povětří aneb ve vodě čerstvé tisíce let bez porušení: na vlhkém povětří ale brzy zetlí, v kyprou hnědou nebo černou hmotu se proměňujíc.

Zbytky ústrojných těles v zemi tlící tvoří prsť (Humus) k pučení a zrůstu rostlin potřebnou, poskytující kyselinu uhličnatou, která rostlinám ku potravě slouží, zvláště pokud ji nati ze vzduchu vssávati nemohou. Prsť tato smíšená s rozličnými zeminami ornicí (Ackererde) se nazývá.




Předchozí Obsah Nahoru Následující Počátkové silozpytu