Předchozí Obsah Následující Počátkové silozpytu

 

HLAVA VII.
O teple.


§. 143. Teplo vůbec.

K nejmocnějším silám přírodním náleží teplo. Bez něho by žádného života na světě býti nemohlo. Ono budí sílu životnou v semeni pohřbeném v lůnu zemském, pudí je k zrůstu a dokonává zralost jeho; jím se rodí hemžící se množství živočichů v krůpěji vody z rozpadajících se prvků látky; říše zvířat jako bylin teplem vyvinuje ze sebe zárodky své. I na říši bezústrojnou co nejmocněji působí teplo, roztopujíc kovy a rudy, ano všeliké látky při dosti vysokém stupni v páry proměňujíc. Na pocit tělesný působí teplo příjemně, pokud nepřesahuje stupně tělu přiměřeného, jinak ale jemu nepříjemné a škodlivé jest, tak jako když nemajíc stupně tělu dostatečného co studeno a zima se jeví. Co nám tepla přidává, nazýváme teplým; dle vyššího stupně horkým; co však nám tepla odnímá, studeným, zimavým. Obě tedy, horko i zima, jen rozličné stupně tepla jsou, ne však zima úplný nedostatek tepla, ješto nižší stupně zimy proti vyšším vždy ještě teplé jsou, aniž známo, zdali a kde teplo docela přestává.

§. 144. Teploměry.

Teplo, které tělesa jeví, měří se zvláštními nástroji, jenž teploměry čili thermometry slovou. Všeliké nástroje tyto zakládají se na té zvláštní moci tepla, jížto všeliké látky roztahovati se snaží, a když se teplem nerozkládají, tím více je roztahuje, čím více jim tepla přirůstá.
Ob. 124
Ob. 124
Když rozhřejeme n. p. železnou kulku, která za studena skrze obroučku na ní dělanou právě procházela, neprojde jí více za horka, až zase vystydne; voda, líh, rtuť v tenké trubici vystupuje, když se tato zahřívá a stydnouc zase klesá; vzduch v měchýři uzavřený nadýmá jej, když se ze studena do tepla přenese a t. d. Vzduch a jiné plyny, kovy a kapaliny mnohé roztahují se právě v tom poměru, v kterém jim tepla přibývá neb ubývá, pročež se dle roztahování a stahování jejich také přibývání neb ubývání zjevného tepla čili teplost neb temperatura všelikých látek měřiti dá. Obyčejně k tomu slouží teploměr rtuťový (Queckfilberthermometer) (Ob. 124), jenž se skládá z uzoučké skleněné trubky na jednom konci dutou kuličkou opatřené, v níž se nachází rtuť také část trubice naplňující. Když teplosti přibývá, vystupuje rtuť v trubce výše; když jí ubývá, níže zároveň se roztahujíc a stahujíc, což se na měřítku neb škále na stejné části, stupně čili grady teplot měrné rozděleném znamená. Základ škály teploměrné poskytuje ta zkušenost, že voda vždy při stejné teplosti mrzne, a při stejném tlaku také vždy při stejné teplosti se vaří; neboť když ponoříme teploměr do sněhu nebo ledu právě roztékajícího, klesne v něm rtuť vždy stejně hluboko a ve vařící vodě vystoupí vždy stejně vysoko. Bod, do něhož ve sněhu tajícím rtuť klesla a ve vodě vařící vystoupila, poznamená se na trubici a pak na škále; onen slove bod mrazu (Gefrierpunkt), tento bod varu (Siedpunkt). Bod mrazu znamená se nickou (nullou), bod varu 80tí, a délka mezi oběma na 80 stejných částí - stupňů čili grádů - se rozdělí, jenž i pod nullou, pokud stačí, se táhnou. Stupně nad nullou ležící stupně tepla, pod ní stupně zimy se jmenují, ony znamením +, tyto - se značí. Když škála tak rozdělena, tedy teploměr takový Reaumurův slove a literou R se znamená. Tak jest n. p. 15° R. patnáct stupňů tepla dle Reaumura, -10° R. deset stupňů zimy dle téhož. Menší části mezistupňové na desetiny se rozdělují, k p. 20, 5 R. jest dvacet a půl stupně tepla dle Reaumura. Tato škála jest u nás nejobyčejnější; jiné rozdělení jest dle Celsia (C) na 100 stupňů mezi bodem mrazu a varu, a ještě jiné zvlášť v Anglii užívané dle Fahrenheita (F), kdežto bod mrazu číslem 32 a varu 212 se znamená a mezi oběma 180° čítá. Jest tedy R : C = 80 : 100 = 4 : 5, R : F - 32 = 80 : 180 = 4 : 9, C : F - 32 = 100 : 180 = 5 : 9, dle kterýchž rovenství se stupně rozličných škal těchto snadno vespolek proměniti dají.

Jsou také teploměry místo rtuti líhem naplněné, jichž se užívá zvláště k určeni velikých stupňů zimy, kdeby rtuť ztuhla, což se as při -- 32° R. stává. Jiné jsou teploměry kovní, jiné vzdušní, ony na roztahování proužek z kovu, tyto na prostraňování vzduchu teplem se zakládající.

§. 145. Zdroje tepla.

Nejhlavnější prameny, z nichž teplo pochází, jsou: slunce a země, těla hořící, ráz a tření, električnost, lučebnost a moc životní. - Že paprsky sluneční, osvěcují i zahřívají, každý ví a tak též zkušenost učí, že tím více zahřívají, čím příměji k zemi dopadají. Proto jest v létě mnohem tepleji nežli v zimě, ješto slunce mnohem výše nad obzorník vystupujíc paprsky své mnohem příměji nežli v zimě, kdežto nízko na obloze stojí, k zemi zasílá a při tom také mnohem déle nežli v zimě svítí; proto panuje v krajinách tropických největší horko, an slunce po celý rok téměř přímo nad krajinami těmito stojí, tedy paprsky jeho skoro neustále kolmo k zemi dopadají; proto též od rovníka ku pólům tepla ubývá. Čím méně tělesa paprsky sluneční odrážejí a čím více jich do sebe pojímají čili pohlcují, tím více se jimi zahřívají. Proto stojí teploměr s kuličkou očerněnou výše než jiný, zeď černá více se na slunci zahřívá než bílá, šaty tmavé teplejší jsou nežli světlé a t. d. Ale netoliko sluncem se zahřívá země, ona také sama v sobě zřídlo tepla chová. Vyskoumáno totiž, že ve velikých hloubkách v zemi, kam slunce více nedohřívá, tepla s hloubkou přibývá, a sice as každých 100 střevíců o 1° R., takže, jestli postupnost tato stejná, ve hloubce as dvou mil země žhavá býti musí a u vnitř snad ohnivě tekutá jest.

Všickni živočichové mají svůj vlastní stupeň tepla neodvislý od ústředí, v němž se nacházejí, ano i při bylinách osoblivé teplo jejich pozorováno jest.

Rázem, n. p. ocele v kámen křesací tolik horka se vyluzuje, že jím částečky ocele kamenem odervané se zapalují a co jiskry vysršují; železný prut dá se kováním rozžhaviti, prach nárazní v kloboučkách u ručnic jedním rázem se zapaluje a t. d. Totéž děje se také rychlým stlačením vzduchu v trubici pístem přiléhajícím opatřené, čímž se vzduch tak zahřívá, že se v něm hubka zapaluje.

Že se třením teplo z těles vyvinuje, vůbec známo jest, ano i divochové to dobře vědí, třením dvou dřev oheň si dělajíce. Že nebozézy, píly, osy kol, mlýnské kameny a j. třením při potřebě se rozpalují, tedy mazati nebo máčeti se musejí, aby se oheň nezňal, všední jest zkušenost.

Proudem elektrickým veliké množství tepla se zplozuje, o čemž na svém místě jednáno bude.

Při skladu neb rozkladu lučebním vždycky se teplo buď rozmnožuje buď zmenšuje. Nehašené vápno n. p. vodou polité se rozpaluje; kyselina sirková zahřívá se, když do ní vody lijeme atd. - Naproti tomu vystydne sníh, když se smíchá se solí kuchyňskou od 0° R. až -10° R., a vápna solnokyselého tři díly s dvěma díly sněhu dávají studenost od 0° R. až na - 36° R., takže v ní silice i rtuť mrzne a se hlatí.

§. 146. Sdělování tepla.

Ode zřídla teplo vydávajícího postupuje ono dvojím způsobem dále, a sice sdělováním a zářením. Sdělováním se to děje, když tělesa zřídlo tepla objímající se zahřívají, jako n. p. kamna, v nichž se topí, a vůbec věci studené, když se s teplými spojí. Tu přechází teplo z teplejšího tělesa do studenějšího, z jakékoli látky toto složeno, an teplo veškerou látku proniká. Teplejší těleso tratí sdělováním část tepla svého, kteráž studenějšímu přibývá, a sice tak dlouho, až obě stejného stupně tepla dosáhnou. Čím rychleji se to stává, čím snáze se tělesa zahřívají, tím lepší, říkáme, že vodí teplo, aneb že dobří teplovodiči (Warmeleiter) jsou; čím zdlouhavěji se zahřívají, tím špatnější teplovodiči slovou. Nejlepší teplovodiči jsou kovy, špatní jsou: dříví, vlna, peří, hedbáví, vzduch, sníh a j. Proto se zahřívají k. p. kovy a kamení na slunci mnohem více nežli dříví; proto bývá nádobí železné, jehož se v ohni potřebuje, opatřeno držadly dřevěnými, aby se ruka nespálila; proto pokrýváme tělo své šatstvem vlněným, peřinami a j., aby teplu životnému z těla vytékati zabraňovaly a vystydnouti mu nedaly. Proto též obvazuje zahradník na zimu mladé stromky slamou, aby nezmrzly, proto jest sníh v zimě dobročinný, an osení před mrazem chrání. Čím snáze se těleso rozehřívá, tím snáze také zase stydne; pročež věci z kovu v zimě nad jiné studenější jsou, železná kamna horko své brzy tratí a t. d.

Kapaliny jinak se zahřívají, když se to od povrchu; jinak, když od spodu stává. Od povrchu zahřívají se tak jako hmoty pevné, an teplo zponenáhla s vyšších vrstev do nižších přechází, jako když k. p. vody paprsky slunečními se zahřívají, kdežto vždy na povrchu nejteplejší, čím hloub, tím studenější jsou. Při zahříváni od povrchu jsou všecky kapaliny teplovodiči špatní, jen velmi zdlouha se zahřívajíce. Jinak se to ale děje, když se zahřívají od spodu k. p. v nádobách nad ohněm stojících. Tu se rozhřeje nejprvé vrstva spodní, částice její stávají se tím potažně lehčími a vystupují vzhůru, ješto svrchní studenější a potažně těžší ke dnu klesají, aby oteplivše se tam zase vzhůru vystupovaly. Podobné také vzduch a všecky plyny se zahřívají sdělováním tepla i prouděním. Vrstvy vzduchu zahřáté vystupují vzhůru a na jich místo tlačí se okolní studenější, tedy těžší; čímž ustavičné proudění se zachovává tak dlouho, pokud všechen vzduch u prostoru uzavřeném stejného tepla nemá. Že vzduch teplý vzhůru vystupuje, snadno jest se předsvědčiti. Zavěsme na vážku kornout z papíru a učiňme rovnováhu. Když postavíme svíčku hořící pod otvor kornoutu tak, aby se nezňal, vystoupí vzhůru puzen jsa vzduchem horkým od svíčky vystupujícím. Proto bývá při obyčejném topení vždy více a dříve teplo při stropě než při podlaze, ješto vrstvy vzduchu na kamna přiléhajícího zahřáté vystupují; proto tak dlouho to trvá, než se vysoký pokoj vytopí, an se vrstvy teplé zvolna se studenými mísí. Pročež prospěšnější jest topení vzduchem horkým, kdežto pec nebo kamna, v nichž se topí, ve zvláštním prostranství stojí, z něhož vzduch horký skrze otvory as 4-5 střevíců od podlahy učiněné do komnat vniká a podobnými otvory při podlaze ležícími studený do zátopu vstupuje. Jelikož v krajinách tropických, vzduch nejteplejší jest, tedy vystupuje ustavičně vzhůru do větších šířek odtékajíc a na místo jeho vniká studenější postranní, čímž neustálý proud neb vítr východní, passátem zvaný, blíž rovníka povstává. Podobným prouděním teplého a studeného vzduchu větrové vůbec se zplozují, o nichž již svrchu jednáno.

§. 147. Záření tepla.

Teplo se prostraňuje netoliko sdělováním ale také zářením. Tak jako paprsky světla od těl svítících, tak vycházejí také paprsky tepla od těl zahřátých přímočárně na vše strany s rychlostí nesmírnou, vlastnosti světlu podobné vyjevujíce. Neboť jako světlo pronikají také paprsky tepla tělesa více méně, při tom též se lámajíce a od povrchu dílem se odrážejíce. Proto stavíme záclony před kamna topená, aby na nás teplo jejich tak prudce nezářilo; proto můžeme ochrániti byliny proti mrazu, když je pokryjeme nějakou látkou nebo dýmem potáhneme, aby paprsky tepla od nich vyzařovaného odrazem od pokrovů těchto zase k nim se vracely; proto nepovstává rosa za nocí pošmourné, ješto se paprsky tepla od země vyzařované od oblaků odrážejí a k zemi zase vracejí; pročež ona tak jako za jasných nocí vystydnouti nemůže, aby páry v dolejší vrstvě vzduchu se nacházející zkapalněly a co rosa se usazovaly.

Teplo zářivé shoduje se mimo odraz a lom se světlem také ve všech vlastnostech ostatních; jako v rozličné lomnosti při průchodu skrze rozličná ústředí, v ohybu i polárnosti; pročež se právem souditi může, že teplo tak jako světlo z jednoho a téhož přírody zřídla pochází, snad také v étheru, jenže jinou rychlostí se vlnícím základ majíc.

§. 148. Prostraňování teplem.

Teplo má do sebe tu přírozenou sílu, že všecky látky roztahuje, zvětšujíc moc odpudivou částice jich spojující, čímž se stává, že se částice tyto od sebe vzdalují a objem tělesa zvětšuje, jakož již svrchu podotknuto jest. Tělesa pevná, nejvíce kovy, roztahují se při zahřívání as ke stupni varů zároveň s teplem, při vyšších stupních ale rychleji, nežli jim tepla přibývá; roztahování však toto při rozličných látkách a při stejném stupni tepla velmi rozličné jest. Tělesa slohu na vše strany stejného roztahují, se také na vše strany stejně; při slohu nestejném, jako při hlacenství nepravidelném, na rozličné strany rozličně se to stává. Jak se zahříváním roztahují, tak se ochlazováním všecka tělesa zase stahují, a obojí děje se mocí tak velikou, že jí žádná síla mechanická odolati nemůže. Železné svory ve zdech trhají se, když se teplem roztahovati nemohou; železná kamna praskají, když se v nich silně topí: střechy z kovu pukají, šindeláky vyskakují, led praskotem puká při ostrém mrazu, jenž látky tyto silně stahuje. Proto se při zazdívání železných prutů, při kladení kovových trub na to hleděti musí, aby jim k roztahu teplem a stahu zimou dostatečný prostor byl ponechán; aby okolo velikých kotlů mezera zůstala a t. d. Proto puká také sklo, když se rychle zahřeje nebo ustydne; sklovina odpryskuje s nádob při rychlé změně tepla a t. d. Skleněná zátka v hrdle láhve příliš upevněná snadno se vytáhne, když se hrdlo láhve rozhřeje; taktéž píst, jenž v troubě pevně vězí. Když se zdmi rozstouplými protáhne železná týč, pak se rozžhaví a ke zdem vně za horka přitáhne, tedy se stahováním jejím při chladnutí zdi zase spojiti dají.

Ob. 125
Ob. 125
Tekutiny kapalné i vzdušné zvětšují prostor svůj též zároveň s teplostí, ony, pokud se vařiti nepočínají; kdež pak roztahování jich mnohem rychleji nežli teplo pokračuje. Stydnouce stahují se zase taktéž; ale některé nabývají největší hutnosti nad bodem mrazu, jako voda, která při + 3° R. nejhustější jest. Plyny teplem mnohem více než látky pevné a kapalné se roztahují. Když máme skleněnou trubici zahnutou jako Ob. 125 a dvěma dutýma kuličkama A, B opatřenou, v nichž se nachází vzduch kapalinou oddělený, nebo jen pára té kapaliny a vezmeme jednu kuličku k. p. A do teplé ruky, přetéká kapalina rychle z A do B, protože se vzduch nebo pára v A teplem prostraňuje a kapalinu vypuzuje. Když pak zase B do ruky vezmeme, přetéká kapalina do A. Vzduch a všecky plyny při každém stupni tepta s tímto zároveň se roztahují. Že se na roztahování látek teplem teploměry zakládají, již nahoře ukázáno. Jsou sice mnohé látky teplem se neroztahující nébrž více stahující, jako hlína, dříví, kůže a j.; to však jen odtud pochází, že se z nich teplem látky jinorodé vyluzují, jako pára vodní, aneb že se horkem látky je skládající vylučují nebo slučují.

§. 149. Proměna skupenství teplem.

Když se částice hmoty pevné mocí odpudivou tepla již tak daleko od sebe vzdálily, že je síla spojná déle poutati nemůže, tu přechází hmota ze skupenství pevného v kapalné neb, jak říkáme, roztéká. Některé látky roztékají při malém stupni tepla, jako rtuť, led, vosk; jiné silného k tomu horka potřebují, jako zlato, železo, platík. Všecky látky pevné nedají se však horkem rozpustiti neb roztopiti, proto že se spíše chemicky rozlučují jako všeliká tělesa ústrojná, dříví, kamení, uhlí a t. d. Pokud těleso roztéká, nezvýšuje se teplost jeho, jakkoli mu tepla pořád přitéká; nébrž všecko teplo přitékající na zvětšení síly odpudivé se nakládá, jížto se částice rozpouštějí. Tak zůstává sníh nebo led i na horkých kamnech pořád 0° R studený, pokud všechen neroztál; teplo z kamen mu přitékající slouží jen u vnitř látky ku zkapalnění jejímu, zevnitř pak co teplo se jeviti čili zahřívati nemůže; pročež slove teplo toto poutané čili vázané (gebundene Wärme) a platí zákon: Při rozpouštění těles pevných váže se teplo.

Když hmota kapalná zase tolik tepla tratí, že moc přitahavá částic jejích nad odpudivou předčí, tu přechází ze slohu kapalného v pevný čili tuhne; neb když se to pod 0° R. stává, mrzne. Při tom se obyčejně hmota hlatí, an moc přitahavá v jistém směru silněji na částice působí, pročež se vždy dle určitých směrů na sebe kladou, čímž se také stává, že obyčejně větší objem zaujímají, než v kapalnosti měly. Proto má n. p. led větší objem nežli voda, z níž se byl utvořil; proto také potažně lehčí jest a na vodě plyne. Tím se též stává, že voda mrznouc nádoby trhá; v nichž stojí, an roztahování jejímu odporují. Při mrznutí má voda pořád stejný stupeň tepla 0° R., jakkoli ji tepla ubývá, a byla-li před mrznutím studenější, rychle na 0° vystupuje, když mrzne, neboť teplo při roztékání hmoty vázané vypouští se při tuhnutí zase a zahřívá okolí své. Na tomto vázání tepla při roztékání těles a vypouštění jeho při tuhnutí mnohé výjevy přírodní se zakládají. Odtud přichází studeno při tání sněhu a ledu, ješto se teplo k tomu spotřebuje ničehož nezahřívajíc; proto nás led neb sníh pořád stejně studí, pokud jej v ruce držíme, an pořád stejné množství tepla z těla našeho k rozpouštění jeho odtéká; proto se dá olověná kulka v papíře zaobalená nad svíčkou rozliti, protože se vše teplo, jež od svíčky dostává, k roztopení jejímu spotřebuje a t. d.

§. 150. Var.

Když se kapalina jakákoli až na jistý stupeň tepla rozhřeje, nastává onen úkaz, jejž varem čili vařením (Sieden) nazýváme, kdežto se kapalina rychle v tekutinu vzdušnou, totiž páru proměňuje. Stupeň tepla, jehož kapalina k varu potřebuje, závisí od přirozenosti její a od tlaku, jenž na ni působí. Tak se vaří olej dříve nežli rtuť, voda dříve než olej, líh dříve než voda a t. d. Páry musejí pružností svou tlak vzduchu na povrch kapaliny přemoci, aby se z ní vyvinovali a kapalina se vařiti mohla; pročež k tomu potřebují pružnosti tím větší, čím mocnější tlak tento jest, a poněvadž pružnosti této jen větším horkem nabyti mohou, tedy jest tím většího horka k varu potřeba, čím větší jest tlak na povrch kapaliny. Vaří-li se v nádobě otevřené, tedy není tlak tento žádný jiný nežli tlak páry a vzduchu, pročež se teplo k varu potřebné s výškou tlakoměrnou měniti musí. Tak k. p. vaří se voda při menším stupni tepla na vrchu hory než v dolině; pod nádržkou vývěvy dříve než venku, a v trubici skleněné vzduchoprázdné vaří se již, když ji do teplé ruky vezmeme. Když se vaří voda v nádobě tak zavřené, že páry z ní ucházeti nemohou, tedy rozmnožují pružností svou tlak vzduchu, tím se tlačí kapalina pořád více, páry následující musí míti pružnost pořád větší, aby tlak tento přemoci mohly, tedy kapalina vždy většího k varu horka potřebuje. Proto dosahuje voda v hrnci Papinově, t, j. silné nádobě z kovu s připevněným víkem se vařící takového horka, že se v ní kosti rozvaří, ano i cín rozpustí. Taktéž v parních kotlích parostrojů voda tak veliké horkosti nabývá, že se z ní páry nesmírné pružnosti vyvinují, kterými se parostroje ženou.

§. 151. Výpar.

Když postavíme teploměr do vody v nádobě otevřené se vařící, ukazuje on pořád 80°R., pokud var trvá; všecko teplo tedy vodě neustále s sdělující jen k utvoření páry se spotřebuje, parou se pohlcuje aneb váže, pročež platí zákon : U přechodu hmoty ze skupenství kapalného do vzdušného vždycky se teplo tratí čili váže. Když pak páry tyto přicházejíce na tělesa studená zase kapalnějí, vydávají ze sebe teplo prvé pohlcené zahřívajíce tělesa tato, pročež zákon: U přechodu ze skupenství vzdušného v kapalné teplo se vypouští. Na pohlcování tepla při výparu zakládá se, že se nádoba cínová na horkých kamnech neroztopí, pokud se voda nebo jiná kapalina v ní nachází, ješto všecko teplo na výpar kapaliny se spotřebuje; na druhém pak zákoně zakládá se zahřívání, vaření i topení parou. Když se totiž z kotle zavřeného, v němž se voda vaří, páry její vedou trubicemi do nádržek studené látky obsahujících, tedy v nich páry chladnouce kapalnějí a horko prvé pohlcené ze sebe vypouštějí, čímž se studené trouby železné jako kamna vytápí, voda, zemčata a j. v nádržkách uvaří.

Ale nejen z vařící a horké vody a jiných kapalin vyvinují se páry, nýbrž také ze studených při každém téměř stupni tepla, jen že ne tak rychle a hustě jako z horkých, pročež také tím méně pružnosti nabývají. Teplo k výparu potřebné musí se nyní z okolí vynaložiti, když od jinud nepřibývá, pročež se tím okolí ochlazuje. Proto nastává při výparu vždycky studeno, a sice tím větší, čím rychlejší výpar jest. Odtud pochází zima, již k. p. po teplé lázni cítíme, protože rychlý výpar na povrchu mokrého těla mnoho tepla tělu odjímá; proto nebezpečenství nastydnutí, když se silně potíme. Deštěm se povětří chladí, an výpar vody dešťové následuje, čímž se vzduchu tepla ubírá; taktéž se chladí za horkých dnů příbytky, když se podlaha vodou pokropí. V horkých zemích chovají nápoj v nádobách z průdušné hlíny, jimiž vypařujíc studený se zachovává. Proto zůstane nápoj v sudě i na slunečním horku studený, když se častěji polívá vodou nebo vlhkými látkami obloží, aby se na něm výpar zachovával. Když postavíme pod nádržku vývěvy skleněnou místičku s vodou a jinou s kyselinou sirkovou, tedy se při vyssávání vzduchu tvoří páry vodní velmi rychle, proto že se tlak vzduchu na povrch vody zmenšuje a páry již utvořené kyselinou pohlcují. Tímto rychlým výparem vystydne voda tak, až zmrzne. - Kulička teploměru silicí sirkovou nebo vodou omočená ochlazuje se výparem kapalin těchto a teploměr padá, na čemž se rozličné stroje ku měření vlhkosti vzduchu, vlhkoměry čili hygrometry nazvané, zakládají.

§. 152. Povětroně vodní. - Oblaky.

Z vod povrch zemský z největší části pokrývajících, moří, jezer a řek, vystupují ustavičně páry do vzduchu a s ním se míchají. Pokud trvají ve vzdušném skupenství svém, jsou neviditelné a zvětšují ještě průzračnost vzduchu; když ale buď zhuštěním nebo ztrátou potřebného tepla kapalnějí a se srážejí, kalí vzduch tvoříce v něm oblaky, z nichž deště, sněhy, kroupy pocházejí. Všecky tyto proměny výparem vodním v oboru vzdušném zplozené povětroně vodní (Wassermeteore) slovou.

Oblaky (Wolken) skládají se z drobounkých kapinek vodních, ve vzduchu se vznášejících, a když až ku povrchu země dosahují, mhly (Nebel) slovou. Dohromady shluklé tvoří oblaky hmoty nejrozmanitější podoby a velikosti, neustále se proměňující, spojující a zase roztrhující, jenž větry puzené sem tam po obloze táhnou, brzy do výše vystupujíce, brzy k zemi hloub klesajíce. Do jaké výšky až oblaky vystoupiti mohou, není určito; toliko jisto, že přes míli zvýší ještě oblaky se nacházejí a že výška jejich velmi rozličná dle tepla vzduchu a větší neb menší hustoty jejich. V pasu horkém vznášejí se výše nežli v mírném, ješto tam proudy vzduchu teplého výše od země vystupují a vzduch teprv ve větších výškách dosti studený jest, aby v něm páry zkapalněti mohly. Z té samé příčiny vystupují v létě výše nežli v zimě a v krajinách polárních vždy jen jako mhly povrch země a moře pokrývají. Oblaky hustější klesají hloub než řidší; pročež mračna po bouřce a krupobití tak hluboko táhnou, poněvadž velmi hustá a těžká jsou. Dle rozličné hutnosti této nacházejí se oblaky v rozličných vrstvách nad sebou, a ješto v rozličných výškách směr větru rozličný; tedy také oblaky vyšší jinam než nižší táhnou. Když oblak spodní deštěm nebo sněhem ze sebe vydaným si ulehčil, vystupuje vzhůru, an hořejší pohlcením nových par zhoustna do vrstev nižších klesá.

Velikost oblaků velmi proměnlivá jest, an se oblak tentýž zkapalněním nových par zvětšuje a novým jich výparem zmenšuje, což se zvláště větrem stává. Když pudí vítr oblaky do vlhkých vrstev vzduchu, ochlazuji se jimi páry tam se nacházející, kapalnějí a též v oblaky se proměňují, čímž se velikost i množství oblaků zvětšuje; když je ale pudí větrové přes krajiny suché a horké, tu povstává v oblaku výpar nový a on zase v páry neviditelné se rozplyne. Odtud to přichází, že v krajinách horkých a suchých, jako n. p. na poušti Sahaře, v horním Egyptě, v Arabii a j. žádných mračen a dešťů nebývá, kdežto krajiny vlhké a studené téměř neustále ve mraky zahaleny jsou.

Jednotvárné, smutné byloby nebe bez oblaků, oživujících je rozmanitými podobami, ozdobujících krásnými často barvami svými. Dle podoby své dělí se oblaky na trojí hlavní tvar a čtvero podřízených. Hlavní tvary oblaků jsou: řasa (cirrus), když se oblak jako z outlých vláken mlhových skládá, kadeřím nebo perutím podobných; kupa (cumulus), když tvoří hmoty zakulacené, plynoucím kopcům podobné; sloha (stratus), když z dlouhých vrstev rovnoběžných se skládá. Tvary podřízené smíšením hlavních povstávají: totiž smíšením řasy s kupou řaso-kupa (cirro-cumulus), podobně řaso-sloha (cirro-stratus), kuposloha (cumulo-stratus), a spojením všech tří dohromady oblak deštivý čili tuče (nimbus).

Barvy oblaků odrazem a zlomem světla slunečního v nich povstávají. Vrstvy tenké buď se průsvitem bělejí nebo červenají, husté stranou ke slunci obrácenou se lesknou, odvrácenou černají, mračna bouřlivá jako tmavomodré hory nad obzorem vystupují, jejichž vrchole zapadající slunce často zlatým lemem ozdobuje.

§. 153. Déšť a sníh.

Oblaky jsou nosiči úrody a života na zemi, bez nichžby se tato brzy ve velikou mrtvou poušť proměniti musila. Ony přenášejí potřebnou vláhu z jedné krajiny do druhé, živí prameny vodní, zvlažují a zúrodňují zemi deštěm a sněhem. Kapinky mlhové, z nichž se oblaka skládají, stékají kapalněním nových výparů nebo tlakem větru dohromady a tvoří kapky větší, které se déle ve vzduchu udržeti nemohouce co déšť k zemi prší. Kapky deštné jsou tím větší, čím výše oblak nad zemí, an pohlcováním nového výparu zkapalnělého při pádu svém se zvětšují. Proto na vysokém vrchu jen mží, když dole prší; proto jsou v létě kapky větší nežli v zimě ; v krajinách horkých mnohem větší než v studených. Ohledem síly deště rozeznáváme: mžení, kdežto sotva viditelné kapinky prší; deštíček, když jsou kapinky něco větší; když jsou obyčejné, déšť; když veliké a prudké, lijavec, a když celým proudem voda s oblak padá, protrž oblaků.

Tato povstává někdy, zvlášť v krajinách hornatých, když vítr veliká mračna proti horám neb skalám prudce žene, kdežto se mocným nárazem všecky kapky v jednu slijí. Dle obšírností své dělí se deště v místní (Platzregen), které jen některé malé místo zasahují; přeháňky (Strichregen), které se v ouzkých prouhách od místa k místu ženou, a pozemské (Landregen), které přes celé veliké krajiny rozšířeny jsou. Z ohledu trvání jsou deště buď stálé, v jistý určitý čas v roce nastávající a se končící, nebo nestálé, neurčité jak dobou tak trváním svým. Stálé neb periodické deště panují v krajinách tropických, s malými přestávkami po kolik měsíců tam trvajíce, a se suchým horkým časem ročním vždy pravidelně se střídajíce. U nás pak jen nestálí dešťové jsou, od tahu větrů hlavně závislí, z nichž polední a západní nejvíce dešťů přinášejí.

Když částečky vodní oblaka skládající ve studeném vzduchu mrznou, hlatí se a tvoří sníh. Podoba jednotlivých částeček sněhu jest velmi pravidelná, tvoříc obyčejně hvězdičky šestirohé, ze samých teničkých jehliček složené, jichžto v nižších a teplejších vrstvách vzduchu mnoho dohromady se spojuje a chumle tvoří, což chumelicí nazýváme. Při dostatečném teple vzduchu dolejšího taje sníh, v déšť se proměňujíc; proto v krajinách vysokých a na horách sníh padává, když dole prší. Sníh jen s části rozplynutý tvoří krupky, jakéž zvláště z jara často padávají; krupobití pak samo jen za dnů teplých, obyčejně při bouřce povstává a původu elektrického jest.

§. 154. Rosa a jíní.

Na výparu vodním ve vzduchu zakládá se také rosa a jíní. Když se za jasného teplého dne povrch země zahřál a jasná noc následuje, vyzařuje zem teplo pohlcené rychle a ochlazuje vrstvu vzduchu ji přikrývající tak, že páry vodní ve vrstvě této se nacházející ztrátou tepla svého kapalnějí a co kapky na povrchu těles k obloze obráceném se usazují. Kapky tyto jsou rosa (Thau). Rosa tedy nepadá s oblak, jako déšť, nébrž při zemi samé se tvoří. Ona počíná k večeru po jasném dni, zvláště z jara a na podzim, po celou noc se rozmnožujíc, když jasno jest. Když ale nebe pošmourné, mračny potažené, tu se žádná rosa neplodí, protože povrch země tolik tepla nevyzařuje, an se od mračen zase k němu vrací. Při povětří tichém více rosy se tvoří než při větrném, protože vítr páry rozhání a kapalnění jich zamezuje. Po východu slunce mizí rosa, protože kapky teplem slunečním zase v páry přecházejí. Když se vzduch studenou půdou zemní tak ochladí, že i ve vyšších jeho vrstvách páry zkapalnějí, tedy se ukazují co mhla, která se k večeru a zrána, zvláště času jarního a podzimního tak často po lukách, vodách a jiných místech vlhkých při zemi táhne.

Když se půda orosená tak ochladí, že rosa zmrzne, udělá se z ní tak nazvaný padlý mráz neb jíní (Reif). Chceme-li tedy chrániti bylin od padlého mrazu, musíme překaziti vyzařování tepla jejich, což se stává, když je něčím přikryjeme nebo vrstvu vzduchu nad nimi stojící zakalíme. Toho dosáhneme nejlépe kouřem hmot špatně hořících, vlhkého roští, listí a j., které semtam po zahradě neb vinici zapáleno byvši dým svůj po okolí rozestírá a tak bylin od mrazu chrání.

§. 155. Oheň.

Všeliké látky až na jistý stupeň tepla zahřáté vydávají s teplem také světlo, jež pak ohněm nazýváme, říkajíce, že látka hoří. Mnohé ovšem dříve horkem se rozkládají, nežli hořeti počnou, k. p. voda a mnohé jiné kapaliny i látky pevné; předce však i tyto do světla rozpáliti se dají, když se zamezí rozklad jejich. Stupeň tepla, při kterém tělesa hořeti počínají, dle rozličnosti látky jejich rozličný jest, ale při jedné každé látce určitý. Některé látky zapalují se již obyčejným teplem vzduchu, jako n. p. plyn kostíko-vodíkový; obyčejně však vyššího stupně tepla k tomu potřebují, a rozpáliti se musejí, prvé než hořeti počnou. Mnohé látky hoří plamenem, mnohé bez plamene, což žežavění (Glühen) slove. Plamen jest hořící plyn; pročež jen tělesa ta plamenem hořeti mohou, která horkem plyn zápalný ze sebe vydávají. Takový plyn, totiž vodíko-uhlíkový, vyvinuje se horkem ze všech hmot bylinných, z kamenného uhlí, z olejů a jiných mastnot; pročež tyto jsou to vůbec, které plamenem hoří a jichž se ku svícení obyčejně užívá. Jiná k. p. kovy, zeminy, uhlí pálené a j. nevydávají plamene, protože se z nich horkem žádný plyn hořavý nevyvinuje. Když k. p. hoří svíčka nebo lampa olejná, není to knot, jenž plamen dává; knot slouží jen k tomu, aby rozpuštěný lůj neb olej vláskovitostí svou k ohni táhl, kdežto se rozehřívá a plyn vodíko-uhličnatý vydává, který plamenem hoří.

§. 156. Hoření.

Všecky téměř látky hořící spojují se při hoření s kyslíkem, jejž obyčejně ze vzduchu pojímají. Čím rychleji se slučování toto děje, tím živěji hoří; čím zdlouhavěji, tím slaběji. Aby tedy těleso jednou zapálené dále hořelo, musí kyslík vzduchu k němu přístup míti, rychle dosti přitékati, části spálené a vzduch kyslíka zbavený odcházeti a těleso nesmí při tom ochlazováno býti. Když se těleso hořící přikryje tak, aby vzduch k němu přístupu neměl, tedy hořeti přestane, čili zhasne. Tak zhasne n. p. oheň, když těleso hořící popelem zasypeme nebo vodou zalijeme, neb když místo, v kterém hoří, zavřeme nebo zacpeme tak, aby tam vzduch vnikali nemohl. Čím rychleji vzduch táhne, tím živěji těleso hoří; pročež se k prudkému ohni potřebuje měchů, vějířů a j. K tomu též slouží větrotahy, trouby, komíny, kteréž působí, aby vzduch kyslíka zbavený rychleji odtékal a čerstvý rychleji přitékal. Čím řidší vzduch, tím více v něm slabne oheň, an se v něm méně kyslíku nachází; protože zhasne svíčka hořící pod nádržkou vývěvy, když z ní vzduch vyssáváme; proto přístupem plynu dusičného nebo uhlo-kysličného oheň se hasí a t. d. - Když se tělesu hořícímu tak mnoho tepla odejme, že ostatek k zachování ohně nestačí, tedy musí zhasnouti. Proto zhasne uhel žhavý, když jej na kus studeného železa položíme, an mu železo co dobrý teplovodič rychle teplo odjímá; proto nehoří plamen skrze husté sítko drátěné, a svítilna ze sítka takového se svíčkou hořící u prostřed látky chytlavé postaviti se muže, aniž látka chytí. Taková jest Davy-ho svítilna bezpečná, t. j. lampa, nad níž upevněn válec dutý z drátu železného hustě pletený. Této svítilny užívají horníci angličtí v báních, v nichž se plyny zápalné nacházejí, jejíchž výbuchem nebezpečenství hrozí. Sítko totiž drátěné pohlcuje horkost od plamene pocházející, takže se zevnitř rozptýliti a plynů zapáliti nemůže. Na témž zakládá se Aldiniho pancíř bezpečný, t. j. košile z drátu pletená, která se obleče přes šat vlněný, v soli rozpuštěné namočený a tím chytlavosti zbavený. V šatu takovém i do ohně beze škody člověk jíti může.

§. 157. Jasnost a barva plamene.

Jasnost plamene řídí se dle přirozenosti hořících látek a dle hutnosti jejich. Tělesa pevná a kapalná hoří jasněji nežli plyny a jasnost těchto zvýšiti se dá, když se umístí do plamene těleso, jenž v něm jasně žežaví. Nejjasnější posud známé světlo vydává křída do proudu hořícího vodíko-kyslíka postavená, což světlo Drummondské slove a po ní uhlí proudem elektrickým rozžhavené.

Barva plamene jest dle rozličnosti látek hořících rozličná a rozličnými přísadami zvláště solí kovných rozmanitě se mění. Soli sodičité dávají plamen žlutý, drasličité fialový, vápničité červený, mědičité zelený, železité bílý. K tomu konci se solmi těmito buď knot napustí nebo se s líhem smíchají, jako se při tak nazvaných bengalských ohních stává.

§. 158. Horkost ohně.

Horkost ohně jest tím větší, čím dokonaleji těleso hoří, t. j. čím méně částic nezápalných v sobě chová, čím rychleji hoří, a čím méně horka látka shořelá váže. Plameny dávají více horka než žežaviny; ale i v plameni jest na rozličných místech horko rozličné. Tak jest při plameni svíčky obyčejné okolek zevnitřní nejvíce horký, vnitř slabé panuje teplo, takže knot neshoří a proto utírati se musí, aby světlu nepřekážel. Vzduch horký do ohně dýmaný plodí horko větší nežli studený, an se tento prvé zahříti musí, nežli odevzdá tělesu hořícímu kyslík svůj; proto při železných hutích nyní horkým vzduchem se dýmá. Největší horko dává plyn buchavý t. j. smíšenina dvou částí vodíku s jednou částí kyslíku, když stlačen jsa a vynikaje trubičkou se zapálí. Tu vydává horko takové, že zlato a platík v něm se rozpouští, ano shoří, zeminy pak ve sklenné škváry se mění. - Rozličné druhy paliva dávají horko rozličné. Ze dříví stejně sušeného vydává nejvíce tepla dub, po něm jesen, buk, jilm, bříza, kaštan, javor, smrk, topol. Uhlí dřevěné všeho druhu, dobře vypálené, dává horkost stejnou, a sice v průměru třikrát větší nežli stejné množství dříví. Uhlí kamenné dává průměrně dvě třetiny horka toho, jež stejná váha uhlí dřevěného vydává.

§. 159. Dým a spálenina.

Tělesa, která nedokonale hoří, vydávají při tom dým neb kouř. Dým jest obyčejně pára vodní z těla hořícího vystupující s plyny nehořavými spojená a s drobounkým uhlím smíšená, jemuž šedou nebo černou barvu svou dluží. Dým, jejž vydává obyčejné palivo, nazýváme vlastně kouřem, a ten jest výpar se vzduchem odkysličeným vzhůru vystupující, jenž částice uhlí s sebou béře. Někdy dým také kysličník nebo kyselina býti může, jako když železo v kyslíku, síra nebo kostík ve vzduchu hoří a j.

Všecka tělesa složená hořením rozkládají se; část jedna shoří a druhá, nespálitelná jakožto popel, škváry a j., nazpět zůstává. Dříví n. p. spálené mění se v uhel, an se z něho plyn vodíkokyslíkový vypuzuje, uhel pak dalším hořením s kyslíkem vzduchu se spaluje, tvoříc plyn uhlíko-kysličnatý, jenž do povětří těká, zůstavujíc toliko popel, jenž z částí nespálitelných, rozličných zemin, solí a uhlanů se skládá.

§. 160. Rozdělení tepla na zemi. - Pásy země.

Jelikož vnitřní teplo země ku povrchu jejímu více nedosahuje, musí všecko teplo povrchu zemského toliko od slunce pocházeti. Paprsky sluneční pak zahřívají každé místo povrchu zemského tím více, čím příměji na ně dopadávají, čím déle na ně působí a čím více místo samo zahřání schopno, pročež se teplo na zemi s časy denními i ročními měniti a dle polohy zeměpisné i dle přirozenosti povrchu na zemi rozličně rozděleno býti musí. Co do polohy zeměpisné dělí se koule zemská ohledem tepla na patero pasů (Zonen): jeden horký, dva mírné a dva studené. Pás horký leží po obou stranách rovníka země až k obratníkům, ješto slunce po celý rok přímo nad pasem tímto dlící paprsky své povždy téměř kolmo naň sesílá, tudy nejvíce jej zahřívajíc; mezi obratníkoma a kruhoma polárníma leží v obou polokoulích pásy mírné, na něž paprsky sluneční nikdy přímo nedopadají, které se jimi tedy méně zahřívají a od polárních kruhů až ku pólům pásy studené, na něž paprsky sluneční jen velmi kosmo dopadají, jen velmi málo jich tedy zahřívajíce. Zahřívání toto mění se ve všech pasích s časy ročními, jejichž příčina dole vysvětlena bude. V pasu horkém panují toliko dva roční časy, jeden suchý a horký, druhý teplý a deštivý. Když se slunce přímo nad hlavu obyvatelů krajin obratníkových (tropických) blíží a žhavými paprsky svými vše umrtviti hrozí, tu se stahují mračna na obloze a počíná déšť návratní čili tropický, který málo kdy a jen na krátce přestávaje kolik měsíců trvá. Na rovníku počíná nejčasněji v roce, již as z počátku ledna a odtud dále k obratníku raka postupuje, tím déle trvajíc, čím dříve před největší výškou slunce počíná. Po dešti tropickém počasí horké a suché nastává. Blíž rovníka trvá obojí počasí stejně dlouho, každé as šest měsíců; jinde dle okolností místních délka obou rozličně se mění. Tak trvá v některých krajinách na veletoku Amazonskem počasí deštivé deset, suché toliko dva měsíce; v jiných pak teprv za několik let jednou pršívá.

Pásy mírné mají, jak známo, čtyry roční časy, jaro, léto, podzim a zimu. As na prostředu pasů těchto jest délka počasí stejná; čím blíže k obratníkům, tím více převládají teplá, čím dále odtud ku kruhům polárním, tím delší jsou počasí studená. V Aegyptě n. p. trvá horké léto od dubna až da listopádu, po němž následuje počasí jarnímu našemu podobné, a celá jižní Europa požívá dlouhého léta a mírné zimy, kdežto blíže kruhu polárního větší díl jara a podzimku zima pohlcuje. I zde bývá sice v létě horko tropické, an skoro ustavičně den trvá; pročež byliny v šesti nedělích zrůstají a zrají, které by k tomu u nás tří měsíce potřebovaly; ale letní čas tento jest velmi krátký a zima po něm rychle nastávající tak prudká, že rtuť mrazem ztrne, dech se v šedý mráz mění a vše rostlinstvo zhyne. V pasích studených dělí se rok zase toliko na dvojí počasí, krátké léto a dlouhou krutou zimu. Na hranicích pasu mírného ještě se v předlouhých dnech letních země sluncem tak zahřívá, že sněhy a ledy stají a některé byliny zrůsti mohou; ale výše ku pólům jest výška slunce již tak malá, že ono, ačkoli neustále svítíc, více k tomu nepostačuje, aby paprsky jeho příliš kosmo na zem dopadající hustými mlhami pronikati a věčný mráz zapuditi mohly. Nad 70ti stupni severní šířky teploměr i v létě zřídka přes 0° vystupuje, u 80° šířky led více netaje, a v polokouli jižné již v šířkách mnohem menších stálá zima panuje.

§. 161. Denní a roční proměna tepla.

Každodenně brzy před slunce východem bývá na každém místě teplost nejmenší, a mezi 1-3 hodinou odpoledne největší. Od východu slunce vystupuje teploměr venku ve stínu zavěšený pravidelně zponenáhla, až nejvyššího stupně denního dosáhne, okolo něhož jen zdlouha se mění a zase zponenáhla až ku stupni nejnižšímu dne příštího klesá. Pravidelnost tato ale proměnou povětrnosti, tahem větru a zvláštní povahou míst rozličně se ruší a s časy ročními se mění. V zimě dosahuje teplo nejvyššího denního stupně dříve než v létě a v létě pravidelněji než jindy postupuje. Rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším stupněm tepla dne téhož slove denní proměna tepla a jest vůbec tím větší, čím větší šířka zeměpisná, v létě větší nežli v zimě, na místech suchých větší nežli na vlhkých. Podobně udává rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším stupněm teploměru za celý měsíc proměnu tepla měsíční a mezi nejvyšším a nejnižším v roce proměnu roční. Tato roste se šířkou zeměpisnou, s níž zase nejvyššího stupně tepla ročního ubývá, ostatně dle povahy místní rozličně se měníc. Největší posud pozorované teplo na povrchu země ve stínu jest 40° R., největší zima - 45° R. Moře pak nemá nikdy tolik teplosti jako pevnina, protože méně paprsků slunečních pohlcujíc méně se zahřívá a ustavičným výparem se ochlazuje; pročež hladina morská nikde přes 25° R. tepla shledána není.

§. 162. Průměr tepla.

Když pozorujeme teploměru v stálém stínu venku umístněného v jisté doby každodenně několikrát a vezmeme průměr z pozorů těchto, tedy obdržíme průměr tepla denní a podobně z průměrů denních měsíční, z těchto roční a ze mnoha ročních průměrní teplost místa. Tato zůstává na každém místě každoročně skoro tatáž, jakákoli povětrnost roku byla, zmenšuje se se šířkou zeměpisnou a s výškou nad mořem, ale i od délky zeměpisné a polohy místní závisí. Tak jest roční průměr tepla v Kalkutě 26°, 6, v Havaně 25°, 6, v Kairu 22°, v Algiru 21°, v Palermu 16°, 7, v Lisaboně 16°, 3, v Římě 15°, 4, v Paříži 10°, 8, ve Vídni 10°, 85, v Praze 9°, 7, v Londýně 9°, 8, v Berlíně 8°, 5, v Moskvě 3°, 2, v Petrohradě 3°, 8, v Stockholmě 5°, 6, na ostrově Melville -18°, 5.

Polokoule jižní jest studenější nežli severní, an se v této více pevnin nachází sluncem silněji se zahřívajících. V šířce 50°, jako jest u nás, v jižné polokouli objevuje se již led polární a na jižné špici Ameriky v šířce as, jako mají Prusy, již věčný sníh panuje. Také s délkou zeměpisnou tepla ubývá a krajiny východní mají menší průměr tepla nežli západní v stejné šířce. Tak leží n. p. Berlín a Irkuck skoro v stejné šířce, Irkuck ještě jižněji, a předce zde průměr tepla 0°, v Berlíně 7° R. Krajiny totiž přímorské a pevniny mořem zprorývané mají vždy podnebí mírnější nežli od moře vzdálené a rozsáhlé pevniny. Proto má Britannie při veliké šířce zeměpisné předce podnebí tak mírné, a Europa dluží mírnost podnebí svého mnohým ramenám mořským ji rozvětvujícím a horkým větrům z Afriky sem vanoucím.

Krajiny porostlé a vlhké chladnější jsou nežli holé a suché, an se tyto sluncem více zahřívají; hornaté chladnější nežli rovné, an se více vzduchu studeného dotýkají; pročež průměrní teplost a povaha podnebí čili klima ode všech okolností těchto závisí.

§. 163. Ujma tepla do výšky.

Poněvadž vzduch do výšky nad povrchem zemským vždy více řidne, jsou vyšší vrstvy vzduchu vždy studenější, protože tím méně tepla slunečního do sebe pojímají, čím řidší jsou. Proto musejí také části povrchu zemského do vysokých vrstev vzduchu čnějící vždy studenější býti a tepla s výškou ubývati. Odtud to pochází, že na výšinách studeněji bývá než v nížinách, že na horách ještě sníh leží, když doliny již kvítím se skvějí, a že vysoké hory i v horkých krajinách sněhem a ledem vždycky pokryty jsou. Od povrchu země s hladinou morskou rovného ubývá teplosti do výše as 600 střevíců o 1°, v létě však bývá ujma tato větší než v zimě, ve dne větší než v noci. Výška nad mořem, v které sníh více netaje, jmenuje se hranice sněžná (Schneegränze) a jest tím menší, čím větší zeměpisná šířka míst. Na Cordillerách n. p. v 1° jižné šířky netaje sníh více ve výšce as 2460 sáhů, na alpách ve výšce 1370 sáhů, v Norvegu ve výšce 850 sáhů a dále ku pólu již na hladině morské věčný led a sníh trvá.


Předchozí Obsah Nahoru Následující Počátkové silozpytu