Předchozí Obsah Následující Počátkové silozpytu

 

B. Elektrování dotýkáním (galvaničnost).


§. 178. Voltův sloup.

Kdykoli se dva dobří vodičové elektřiny buď pevní nebo tekutí vespolek dotýkají, stávají se vždy oba elektrickými, a sice jeden kladně, druhý záporně. To zvláště při dotýkání rozličných kovů se pozoruje, n. p. zinku s mědí, na čemž sloup Voltův se zakládá. Sloup takový se skládá z kotoučů měděných a zinkových jako A (Ob. 141),
Ob. 141
Ob. 141
3 neb 4 palce v průměru držících, které mezi třemi skleněnými sloupci B, C, D v stejném pořádku párem na sebe se kladou. Mezi každý pár položí se stejně veliký kotouč ze sukna nebo lepenky slanou vodou nebo kyselinou nějakou dobře prosáklý, kteráž na kovy lučebně působíc elektřinu dotýkáním jich zplozenou dále vede. K nejvyššímu kotouči zinkovém Z shromážďuje se elektřina kladná, ku spodnímu měděnému M záporná, když sloup s mědí počíná a se zinkem končí, pročež konečné kotouče tyto póly sloupu se nazývají. Když spojíme póly tyto drátem, stéká elektřina kladná se zápornou zplozujíc proud elektrický, jehož účinky jsou účinkům proudu láhve neb batterie elektrické podobné, tím toliko rozdílné, že zde proud stálý, při láhvi toliko okamžitý jest.

Ob. 142
Ob. 142
Ku zvětšení nebo zmírnění účinků těchto stroje galvanické rozličným způsobem sestavují se; brzy v podobě truhlíků kyselinou naplněných, do nichž se desky ze zinku a mědi vedlé sebe staví, a po páru dráty spojí; brzy v nádobách skleněných jednotlivé články do kyseliny se postaví, a dráty spojí, aby celek činily, jenž batterií galvanickou se nazývá. Jsou-li n. p. A, B, C, D (Ob. 142) sklenice, postaví se do každé kyselinou sirkovou, nebo dusičnou naplněné deska zinku z a mědi m tak, aby se vespolek nedotýkaly, každá měď jedné se zinkem druhé spojí se drátem, a první z s posledním m činí póly batterie. Místo desk berou se válce duté, z nichž jeden ve druhém vězí, a proskakujícím hlíněným hrnčíkem odděleny jsou, v němž jiná kyselina se nachází. Místo mědi užívá se také uhlí nebo platíku, jenž silnější proud dává. I zde jsou účinky proudu fysiologické v tělích živočišných, výjevy světla a tepla, účinky chemické a magnetické.

§. 179. Účinky živočinné.

a. Účinky na těla živočišná (fysiologické). Když smočíme jeden prst u každé ruky v slané vodě, a dotkneme se jimi obou pólů sloupu Voltova, tedy pocítíme ráz jako z láhve elektrické, který však delší čas trvá, po malých přestávkách se obnovujíc, když sloup dosti silný jest, a také více osobám se sděluje, když se vespolek za ruce slanou vodou navlažené vezmou, a první jednoho, a poslední druhého pólu se dotkne. Silnější jsou rázy tyto, když vezmeme do vlhkých rukou držadla z kovu, a jimi pólů se dotýkáme. Při každém dotknutí a odtržení rázy znova se opětují, a sice tím silnějši, čím větší počet článků sloup Voltův skládá. Ale i jednoduchý článek zplozuje trhání v těle živočišném, o čemž se staženými stehny zabité čerstvé žáby nejsnáze přesvědčíme. Když ji totiž položíme na desku skleněnou, a dotkneme se svalu stehna jednoho proužkou měděnou, nervu jeho proužkou zinkovou, tedy drhá stehno po každé, když se oba kovy vespolek dotknou a zase oddělí. To vyskoumal nejprvé Alois Galvani, slavný lékař v Bononii, dle něhož tedy elektřina tato galvanickou slove.

Podobné drhání jeví všecky oudy živočišné ještě čerstvé svaly a nervy opatřené, když se jimi proud galvanický dosti silný přetrhovaně vede, čehož při rozličných nemocích s prospěchem se užívá. Taktéž proudem galvanickým čidla se dráždí. Když se dotkneme k. p. mokrým prstem pólu jednoho a drátem k oku vedoucím druhého, zableskne se nám v očích, v uších ucítíme trhání a hučení, na jazyku od kladného chuť kyselou, od záporného lužnou neb draslavou.

§. 180. Světlo a teplo elektrické.

b. Když dráty s póly sloupu Voltova spojené, jenž slovou proto dráty polární, k sobě až k dotknutí přiblížíme, a zase od sebe vzdálíme, čímž se proud elektrický přetrhuje, ukáže se vždy na konci drátu jiskra, tím živější, čím mocnější sloup, která tak jako jiskra láhve elektrické látky chytlavé zapaluje. Když proud elektrický sloupu dosti mocného tenkým drátem platíkovým se vede, rozpaluje se drát až do žhavosti bílé, tenký drát ocelový se spálí a kousky uhlí dobře vypáleného na koncích drátů polárních k sobě přiblížené rozpálí se tak, že světlo oslňující vydávají.

§. 181. Účinky chemické neb lučebné.

c. Když vedeme dráty polární končící se špicemi platíkovými, nebo zlatými do nádobky s vodou, tedy vystoupí na obou drátech bublinky plynů, z nichž voda složena jest, a sice na drátu od pólu zinkového čili kladného vedoucím kyslík, a na drátu pólu měděnného čili záporného vodík. Proud elektrický sloupu tedy rozkládá vody v prvky její lučebné, jakož i všeliké rozpuštěné soly a kyseliny, z nichž vždy kyslík na pólu kladném, vodík, zásady na záporném se vyvinují. To se stává již jednoduchým článkem galvanickým, kdykoli se dva nestejné kovy vespolek dotýkají, když k nim tekutina přistoupí, která se proudem elektrickým rozkládá. Na tom spoléhá postříbřování, a pozlacování galvanické, galvanické otisky a j. Postříbřování a pozlacování galvanické děje se takto: Do tekutiny stříbřité neb zlatité t. j. rozpuštěného v solíku stříbra nebo zlata položíme věc z kovu neb jiného vodiče elektřiny, jižto postříbřiti nebo pozlatiti chceme, a dotkneme se jí drátem zinkovým, tedy povstává proud elektrický, jimžto se tekutina rozkládá, stříbru a zlato na věci té pevně se usazujíc ji potahuje.

Otisky galvanické (galvanoplastické) můžeme, si dělati takto: Vezměme sklenici cukrářskou A (Ob. 143),
Ob. 143
Ob. 143
dejme její dno uříznouti, a zavažme otvor její krkem opatřený mázdrou z měchýře B pevně. Pak ji zavěsme jakýmkoli způsobem, k. p. pomocí prkénka, jímž prostrčena jest do širší sklenice C, a do ní zavěsme měděný drát mnp, tak zahnutý, aby stočený svrchní konec jeho m do sklenice A, spodní p do sklenice C blíže mázdry padal. Do sklenice C nalije se v horké vodě rozpuštěné skalice měděné (modrého vitriolu) tolik, aby mázdru B přesahoval, na p se položí věc, která se otisknouti má, k. p. mince, do sklenice A nalije se vody s několika kapkami kyseliny sírkové (oleum) smíšené, a na m se položí kousek zinku. Tím se zplozuje proud elektrický, na pólu záporném p vyvinuje se vodík, jímž se skalice rozkládá, a měď na minci sráží, takže v několika dnech pevnou korou ji potahuje, která se pak nožem snadno odloupnouti dá a vnitř ouplný otisk mince obsahuje, jehož zase za kadlub pro otisk vypuklý upotřebiti můžeme.

§. 182. Účinky magnetické.

d. Každý drát polární, jímž se proud galvanický vede, dostává tím samým magnetické síly, přitahujíc piliny železné a magnetem s jedné strany přitahován s druhé odpuzován bývá, když sám dosti pohyblivý jest. Magnetické póly drátu takového neleží ale na koncích, jako při tyči magnetické, nébrž na příč po celé délce jeho. O tom se můžeme přesvědčiti takto: Ohněme drát měděný jako abcd (Ob. 144),
Ob. 144
Ob. 144
opatřme jej při koncích špicema přímo dolů čelícíma, a vsaďme ho jima do měděných místiček f a g dráty ve sloupci dřevěném upevněných, tak aby se na špicích těch ve ploše svisné volně pohybovati mohl. Do místiček f a g nalijme trochu rtuti, aby v nich špice částí pohřízeny byly a spojme je pak na koncích ze sloupce čnějících s póly stroje galvanického Z a M. Tu jde proud elektrický drátem abcd, a když k němu přiblížíme magnet, tedy se pohybuje s jedné strany jsa od magnetu přitahován, s druhé od téhož pólu odpuzován. Na této vlastnosti mnohé důležité výjevy a nástroje elektromagnetické se zakládají. Nad jiné znamenati jest tvoření magnetů proudem galvano-elektricl:ým, což se stává takto: Kulatá podkova z měkkého železa AB (Ob. 145)
Ob. 145
Ob. 145
ovine se do šroubu silným drátem měděným tak, aby se drát ani podkovy ani jeden závitek druhého vodičně nedotýkal (pročež hedbávím isolován bývá) a konce drátu Z a M spojí se s póly stroje galvanického. Tím způsobem se vede proud v závitkách drátu kolem železa a magnetickou silou svou také v něm sílu magnetickou zbuzujíc silným magnetem je tvoří. Když přisadíme k AB slušnou kotvici z měkkého železa, tedy drží tak silně na pólích elektromagnetu tohoto, že mnoho centů tíže unese, když podkova dosti veliká, a proud galvanický dosti mocný jest. Když se ale proud přetrhne nebo pomine, pomine síla magnetická elektromagnetu, a když se proud na opak vede, zvracejí se také póly jeho. Jakkoli však magnetičnost elektromagnetu pomíjející jest, předce se jím stále magnety dělati dají; když jím totiž tyče nebo podkovy ocelové natíráme způsobem svrchu oznámeným, stávají se z nich magnety stálé, ano pomocí elektromagnetů ty nejsilnější ocelové magnety se vytvořují. Poněvadž se póly elektromagnetické opačnými proudy galvanickými převracejí, a síla jich magnetická s pominutím proudu hyne, s početím jeho zase nastává, může se jimi přetahování jiných magnetů v odpuzování, vzdalování kotvice v přitahování proměňovati, pročež elektromagnety ku pohybování rozličných kolostrojů slouží.

Ob. 146
Ob. 146
Jiný důležitý nástroj elektromagnetický jest množitel galvanický, jenž se skládá hlavně ze závitku drátu měděného hedbávím opředeného AB (Ob. 146), v němž jehla magnetická ns na jednoduché nitce volně zavěšena, nebo na kolmé ose postavena jest. Když spojíme konce drátu s póly Z a M článku Voltova i nejmenšího, probíhá proud galvanický točenicí okolo jehly M magnetické, a pohybuje ní brzy na tu, brzy na onu stranu, jakož se záměr proudu převrací. Nástroj takový tedy k tomu slouží, aby ukázal, zdali kde proud elektrický jest; jaký záměr má a také jaká mocnost jeho; jest to elektroznak ohledem proudu jako onen ohledem napnutí elektrického. Na podobném pohybování magnetů točenicemi galvanickými také dalekopisy čili telegrafy elektromagnetické se zakládají.

C. Elektrování magnetem. (Magneto-električnost.)


§. 183. Magneto-elektrika.

Jako proudem galvanickým magnetičnost se zbuzuje v drátech polárních a železe jimi otočeném, podobně naopak pomocí magnetů zplozují se proudy elektrické v závitkách drátěných, jenž se ku pólům magnetů přibližují a od nich zase vzdalují. Na tom zakládá se magneto-elektrika, jejíž hlavní části jsou následující. Pod póly silného magnetu NS (Ob. 147)
Ob. 147
Ob. 147
umístěn jest tak nazvaný navodič (induktor), t, j. kotvice z měkkého železa, jejíž nohy A, B isolovaným (hedbávím opředeným) drátem měděným mnohokráte ovinuty jsou. Jeden konec drátu toho v těle kotvice, druhý v isolovaném kroužku železném C zasazen jest. U spodku D zašpičatěn jsa stojí navodič v pánvičce na podstávce, na níž se šňůrou přes přeslen E běžící a přes kolečko nataženou rychle otáčeti dá. Otáčením tímto přicházejí nohy A a B střídavě pod póly magnetu, tím se stávají samy magnetickými měníce střídavě polárnost svou, a při každém vzniknutí a zaniknutí síly magnetické zplozuje se proud elektrický v závitku A i B, jehož směr se při každém polovičném otočení obrací. Proud tento odvozuje se přiléhajícími péry mosaznými ku sloupkům mosazným F, G, od nichž zasazenými dráty H, J dle potřeby dále vésti dá.

Účinky proudu magneto-elektrického jsou účinkům proudu mocného stroje galvanického zcela podobné, ješto se proud onen od tohoto jen přetržeností svou a opačnými směry liší. Na konci péra m přes důlek v kroužku C učiněný přeskakujícího ukazují se živé jiskry; když vezmeme držadla drátů do vlhkých rukou, pocítíme násilné trhání v oudech. I ostatní účinky galvanické zplozuje proud tento, rozpaluje tenký drát platíkový, jímž ho vedeme, rozkládá vodu v kyslík a vodík, a otáčí jehlici množitele galvanického účinkujíc také elektro-magneticky.

D. Ostatní prameny elektřiny.


§. 184. Teplo-elektrický sloup.

Mimo prostředky popsané, na nichž hlavní stroje elektrické se zakládají, elektřina ještě mnohým jiným způsobem se vyluzuje. Tak povstávají elektrické proudy ve vodičích dobrých, když se částečně zahřejí, jakož zvláště se jeví při sloupu teplo-elektrickém, skládajícím se z tyčinek z kovu vyzmutu a surmíku (antimonu) střídavě spojených. Když se spojí konce sloupu tohoto s dráty množitele galvanického a zahřeje se s jedné strany, tedy se uchyluje jehlice, množitele proud elektrický dokazujíc.

Taktéž při roztrhování a stlačování rozličných těles, při skladu i rozkladu jich lučebném, při hoření a výparu látka elektrická se vyvinuje.

Mnohá zvířata mají velikou zásobu elektřiny v těle svém; srst černých koček rukou natíraná dává jiskry; některé druhy ryb chovají v sobě celé batterie galvanské, jimiž tak silné rány dávají, že člověka i koně omráčiti mohou. Takové ryby jsou: ouhoř elektrický (gymnotus elektricus), rohatec třesavý (raja torpedo), sumec elektrický (silurus electricus) a j. Ouhoř a sumec elektrický žijí v sladkých vodách krajin horkých, rohatec v moři středozemním. Stroj elektrický ryb těchto leží po obou stranách ocasu a skládá se ze čtyr dlouhých svazků blanitých lupenů nesčíslnými lístečky přepažených, čímž tolikéž malých buněk povstává sklípkovatinou naplněných, takže se celek stroji galvanskému z přemnoha článků složenému rovná.

Také byliny při zrůstu svém, klíčení semen a zvláště při květu mnoho elektřiny vydávají.

E. Elektřina povětrná.


§. 185. Bouřka.

Ve vzduchu se nachází vždycky volná elektřina při suchém povětří jako při vlhkém a oblaky, mhla, déšť, sníh vždycky elektrické bývají. O tom nás přesvědčují elektroznaky, spojené s vysokou tyčí dřevěnou, drátem ovinutou, kteráž venku do země zasazena a dole isolována jest, nebo draky papírové do povětří puštěné, od nichž drát k elektroznaku vede. Když oblaky električnosti protivné vespolek k zemi se přibližují, spojuje se elektřina kladná se zápornou, tak jako při výbuchu láhve elektrické a tak povstává ten nejvznešenější výjev povětrný, jejžto bouřkou nazýváme. Mračna černá těžká jako veliké hory nad obzorník vystupující zvětšují příchod její. Povrch jejich jest vydutý, zakulacený, barva od bělavé až do černé se mění, chumle šedé mlhy visí od spodu, vzduch jest parný, silně elektrický, mrtvé ticho přetrhuje vichřice od oblaku bouřlivého pochodící, jenž na vše strany fučí, mračna prachu vzhůru žene, a za oblakem bouřlivým táhne. Tu nastává blesk a hřímání, po každé ráně následuje mocné pohybování v oblacích, déšť se k zemi lije prudčeji nebo kroupy dolů se sypou.

Blesk jest elektrická jiskra, která tak jako jiskra od konduktora silné elektriky ku blízkým vodičům od jednoho oblaku elektrického k druhému a nebo k zemi jede. Když k zemi, říkáme, že hrom udeřil, a opětované rázy nazýváme hromobitím. Blesk všecky vlastnosti mocné jiskry elektrické na sobě zjevuje. On zapaluje tělesa hořavá, k. p. domy, věže a j., rozráží špatné vodiče elektřiny, zdi, stromy a předměty, omračuje i usmrcuje zvířata i lidi, roztopuje kovy a země, což viděti, když hrom udeří do předmětů tenkým kovem, neb slabými dráty opatřených, kteréžto se jím rozhřívají, ano spalují; neb když uhodí do půdy písčité, kdežto písek v trubice neb válce křemenové svaří, kteréž lid hromovým kamenem nazývá.

Hřímání jest silné bouchání, ješto jiskra hromová kvapným prorazem vzduchu působí, tak jako to jiskra láhve elektrické v maličkosti činí. Při udeření hromu do země jest hřmot více praskavý, při udeření do oblaků více rachotí, kterýžto rachot opětným odrazem od oblaků, hor, skal a t. d. dílem tím se zplozuje, že blesk veliké vrstvy vzduchu proráží, kdežto na každém místě proraženém nová vlna zvučná povstává. Vlny nám nejbližší přicházejí do ucha nejdříve, a po nich vzdálenější, vždy slabší, až rachot zcela pomine. Čím dále bouřka od nás, tím později po blesku hřímá, protože světlo okamžitě k oku přichází, zvuk ale zponenáhla se prostraňuje. Jelikož víme, že rychlost zvuku 1050 střevíců za každou sekundu vynáší, tedy můžeme dle počtu sekund mezi bleskem a hřměním zběhlých vzdálenost bouřky od nás oceniti. Čím vzdálenější bouřka, tím slaběji hřímá a od vzdálených několik mil již toliko blýskání viděti jest.

Bouřky povstávají vůbec toliko při pěkném počasí; v zimě ačkoli někdy strašlivé, předce neobyčejné jsou. Pravidelně povstávají toliko při vzduchu tichém, an větry oblaky bouřlivé rozplašují. V teplém počasí proto hojněji vznikají nežli v studeném, proto že zde výpar vod z moře hojnější, kterýmž nejvíce elektřiny do vzduchu přichází; oblaky vystupují v letě výše nežli v zimě, proto električnosti své tak snadno zemi sdělovati nemohou; noci, jejichž vlhkost elektřinu odvozuje, jsou v letě kratší nežli v zimě, pročež oblaky tolik električnosti netratí a teplem slunečním výpary nové v oblacích hojnější jsou, pročež také více elektřiny se v nich zbuzuje. Ostatně také tah větrů i místnost velmi na ně působí, a od jihozápadu nejčastější bouřky přicházejí.

§. 186. Hromosvody.

Poněvadž se elektřina dobrými vodiči odvozuje, musí také blesk, jakožto jiskra elektrická dobrých vodičů následovati a jimi beze škody odtékati. Že tomu v pravdě tak jest, dokazují hromosvody, jimiž se stavení naše, věže, lodí a j. proti hromu chrániti dají. Vynálezce hromosvodů byli stejným časem slavný Franklin v Americe severní a Prokop Diviš, Čech ze Žamberka rodilý (l. 1754). Oba dokázali, že blesk tak jako jiskra elektrická při rozptýlování svém nejlepších vodičů hledá, a když dosti silni jsou, jimi odtéká a zcela beze škody odvoditi se dá. Hromosvody, jichž se k ochraně stavení před hromem užívá, jsou tyče železné as dva palce široké a půl palce tlusté, které se zevnitř ku stavení tak připojí, aby konec hořejší nad nejvyšší částí stavení as 3 neb 4 střevíce vynikal, a spodní dosti hluboko do země vlhké neb do vody dosahoval. Špice hromosvodu musí býti dobře zlacená, nebo ještě lépe platíková, aby rezem odvodivosti neztratila. Všecky pruty železné, z nichž tyč hromosvodu sestává, ať jsou v jeden celek kovový spojeny, dohromady svařeny; nebo silnými šrouby železnými staženy. Spodek tyče, který do země přijde, má býti rozvětven na více částí, aby elektřina volněji odtékati mohla, a co možno proti zrezovatění chráněn. Při velikém stavení musí se více hromosvodů takových na rozličných koncích upevniti, kteréžto se všecky pruty železnými nad svrchním šárem střechy běžícími dohromady spojí. Účinnost totiž hromosvodu nevztahuje se dle zkušenosti dále, nežli co dvojnásobná výška tyče vynáší, pročež na místech vzdálenějších nového odvodu potřeba jest. Všecky větší hmoty z kovu mají s hromosvodem spojeny býti, aby při udeření blesk do nich přeskočiti a zapáliti nemohl. Jestli tedy k. p. střecha kovem kryta, musí se tyč hromosvodu zrovna na ni upevniti; jestli kryta mědí, tedy ať jest upevněný konec též měděný, na více dílů rozvětven, a šrouby měděnými ku střeše upevněn, aby dotýkáním se dvou kovů rozličných proud elektrický nepovstal, a kovů nerozežíral, Místo tyčí železných slouží též k odvádění dosti silné prouhy měděné, aneb dráty mosazné, na způsob provazu skroucené. Měd má přednost před železem, že elektřinu lépe odvádí, a toliko na povrchu až k jisté hloubce rezovatí, což při železe veskrz se stává. Z té příčiny musí se hromosvody železné čas od času pilně ošetřovati, zdali nikde přetržené nebo rezem sežrané nejsou, a při udeření na ně kladivem se nelámou. Na dobrém spojení se zemí též mnoho záleží, aby elektřina bez překážky odtékati mohla; pročež se rozvětvení konce tyče nejlépe do nějakého místa vlhkého, studně, průtoku atd. vedou.

Prozřetelnost při bouřce. Ze zákonů električnosti udávají se také pravidla prozřetelnosti, jichž při blízkých bouřkách pozorovati máme. Hlavní pravidlo jest: Varujme se všech vodičů elektřiny. Poněvadž totiž blesk vodiče tyto sleduje, mohlby snadno do těla našeho přeskočiti, kdyby se blíže jich nacházelo. K vodičům takovým náležejí všecky předměty vysoké nad jiné se vznášející, jako k. p. věže, komíny, stromy a j., dále k nim náleží vzduch vlhký, páry, všecky kovy, ku polovodičům zdi, dříví vlhké a j. Jsme-li tedy v čas blízké bouřky v stavení, nepřibližujme se k oknům a ke zděm, varujme se dýmu a páry, jakož i všech předmětů z kovu, železných mříží, drátů od zvonečků atd. Přepadne-li nás bouřka venku, neběžme silně, abychom výpar těla nezpůsobili, držme se raději u prostřed ulice než při domích, raději v šírém poli než mezi stromy, neschovávejme se pod stromy před deštěm, nejeďme prudce, abychom nehodě ujeli, nébrž slezme raději s vozu a opodál od něho a koní zvolna jděme. Proti bouřce zvoniti nebo troubiti a j. nejen neplatno, ano nebezpečno jest, an zvony blesk přitahují, jímž zvoníci sami často usmrceni byli.

§. 187. Krupobití

S bouřkou často spojeno bývá krupobití, kdežto z oblaku bouřlivého místo deště nebo s ním více méně spojené kroupy padají. Kroupy jsou zrna ledová, vně čistá, prozračná, vnitř často jádro sněžné nebo také z látky do cela cizí k. p. z kovu v sobě obsahující. Ony padají vůbec toliko ve dne a v létě; oblaky kruponosné jsou nízké, těžké, vyboulené, po krajích rozervané, barvy smědotmavé nebo popelavé, na povrchu nepravidelně nakupené, z daleka již hučením a bouří vyhrožující. Velikost krup jest velmi rozličná, vztahujíc se od jedné čárky až ku 3-4 palcům v průměru, od několika zrnek tíže až na libry. Kterak se kroupy v oblacích tvoří, posud dokonale vysvětleno není, pravdě však podobno, že se pro studenost ve výškách těch panující vždycky sníh a krupky nacházejí přitahovány jsouce od elektrických oblaků nižších, spojují se s nimi a částice jejich pevné dostávají od nich obal kapalný, který při rychlém výparu oblaku elektrického rychle stydne, mrzne a tak kroupy utvořuje.

Vnitřním prouděním, kteréž elektřina v oblaku zplozuje, nacházejí se kroupy, v ustavičném víru, který je dlouho v oblaku zdržuje, takže vždy více zrůstati mohou, an oblak větrem dolejším vznášený jen zponenáhla k zemi klesá. Při tom trou se na sobě, a tratí ostrost hran svých, kteréžto tření někdy jako rachocení ořechů v pytli slyšeti jest. Že se proti krupobití odvodičů potřebovati nedá, jako proti hromu, z věci samé patrno jest. Tyče z kovu na polích nebo v zahradách postavené sloužilyby spíše k tomu, aby se elektrický oblak kruponosný k nim přitáhl a krupobití na pole vychrlil. Provazy slaměné okolo tyčí dřevěných otočené jen ten za prostředek proti krupobití považovati může, jemuž zákony električnosti docela neznámy jsou.

§. 188. Oheň svatého Eliáše.

Někdy se ukazují času nočního v létě na špicích věží, žezlích korábů, a jiných vynikajících vodičích světélka, v podobě plaménků, jenž nějaký čas tiše plápolati se zdají, a zase tiše se tratí. Světélka taková oheň svatého Eliáše slovou. Původ jejich nepochybně elektrický jest; tak jako špice z kovu konduktoru silné elektriky přiblížená svítí elektřinu jeho přitahujíc, tak též vodičné špice vysokých předmětů elektřinu vzduchu, když dosti hojná, k sobě přitahujíce světélkují.

§. 189. Trouby větrné, vodní a pískové.

Ve stepích asiatských bývají často vichřice, prudkým vírem do kola se točící a při tom písek nebo sníh jako veliké sloupy zdvihající. Vichřice takové jmenují se sloupy větrné. Podobné víření vzduchu také někdy u nás se spatřuje, zvláště když bouřka táhne, kdežto sloupy prachu vzhůru se nesou, a s velikou prudkostí dále táhnou, pořád se při tom kolem osy své nesmírnou rychlostí otáčejíce, a předměty uchvácené trhajíce, boříce, lámajíce. Mnohem strašlivěji ale ukazuje se výjev tento na velikých rovinách, kdežto žádné překážky výtvoru a postupu jeho neodporují, a sice jak na pevninách, tak i na moři. Mračno bouřlivé táhne hluboko nad povrchem vody, voda se dme a zdvíhá jako sloup, nebo kužel dutý, někdy až 1500 střevíců vysoký, jakoby se s oblakem spojiti chtěla. Při tom víří nesmírnou rychlostí kolem sebe a zároveň s oblakem dále táhne, pořád více se mu přibližujíc, a tím výše vystupujíc, čím mocnější električnost jeho. Když se oblak sloupu vodního dotknul, neb aspoň dosti k němu přiblížil, spojí se s ním a co lijavec dolů se vrhne. Výjev ten sloup neb trouba vodní slove, a lodím, jež uchvátil, velmi záhubný bývá. Plavci užívají proti němu střelby z děl, která prý jej rozežene. Podobné jsou trouby pískové, na pouštích píščitých často vznikající, kdežto sloupy písku se vířícího ku mračnu elektrickému se zdvíhají, a při hojném blesku a hromu s velikou prudkostí po pískovém moři se prohánějí. Jimi se poušť píščitá vždy dále rozšiřuje, an co stává ještě ostrůvků zelených (oasy) v moři pískovém, vždy více zasýpají, a někdy celé karavany pod chlumy pískovými pohřbívají.

§. 190. Záře severní.

Na obloze severní ukazuje se někdy času nočního záře světla jasného, nejvíce červeného, z níž paprsky jasnější, někdy barev rozličných, do výšky vystupují, někdy až do prostřed oblohy k nadhlavníku dosahujíce. Záře tyto liší se docela od obyčejných, světlem slunečním způsobených a spatřují se nejčastěji a nejdokonaleji na severu v krajinách polárních, pročež se září severní a světlo polární jmenuje. Obyčejně počíná záře tato brzo po slunce západu, zřídka pozdě v noci nebo k ránu; někdy trvá jen krátkou dobu, jindy třeba po celou noc, ano několik nocí po sobě. Nejprvé se ukáže na straně půlnoční mračno, jako výřez oblouku zakulacené, jehož prostřed v poledníku magnetickém ležeti se zdá, tedy u nás v severozápadu se spatřuje. Mrak tento obrouben jest kruhem světlým, jako se při mlhavém povětří okolo měsíce spatřuje; někdy také dva i více takových kruhů světla bělavého mrak tento soustředně objímají. Z toto vystupují prouhy světlé rozličných barev, které brzy kvapně vystřelují, a zase mizí, a neb déle trvají, a zponenáhla se tratí. Dále od počátku toho vyjasňuje se záře vždy více, proudy paprsků srší vždy hojněji a výše, jasné, třesavé světlo prostraňuje se po celém nebi severním; barevné prouhy spojují se jako v jasné oblaky, jenž někdy v nadhlavníku korunu tvoří, nejkrásnějšími barvami se skvějící. Zponenáhla tratí se tato, prouhy barevné hasnou, vystupovati přestávají, mračno, z něhož vycházely, tratí se, a zůstává toliko jasnost na půlnočním nebi, která často v ranní záři se tratí. Při světle polárním nepokojí se jehly magnetické od obyčejného směru svého nepravidelně se uchylujíce, což důkazem jest, že světla ta původu elektrického nebo magnetického jsou.

Dle Alex. Humboldta jest světlo polární výraz magnetiny zemní skrze obor vzdušný, bouře magnetická, tak jako obyčejná elektrická, kterouž látka magnetická od magnetických pólů země vychází.


Předchozí Obsah Nahoru Následující Počátkové silozpytu