Předchozí Obsah Následující Počátkové silozpytu

 

HLAVA X.
O tělesích nebeských.


§. 191. Tělesa nebeská.

Za jasného dne svítí na obloze slunce, v noci pak luna a hvězdy se třpytí, jichž stále přibývá; čím více se stmívá, ješto prvé pro velikou jasnost denní viditelné nebyly. Ostrými dalekohledy však také ve dne hvězdy viděti jest, na důkaz, že se stále na obloze nacházejí, a že je slabé oko naše jen proto ve dne nevidí, že jasností světla slunečního jsouc oslněno slabého paprsku jejich pocítiti nemůže. Skoro všecky hvězdy, ježto na obloze spatřujeme, zaujímají na ní vždy ta sama místa vespolek, nikdy se od sebe nevzdalujíce ani k sobě nepřibližujíce, pročež hvězdy stálé čili stálice (Fixsterne) slovou, Jen několik jich postupuje od jedné k druhé, jakoby po obloze bloudily, a ty se jmenují oběžnice, bludice neb planety; někdy pak vyskytují se na obloze hvězdy s dlouhými paprsky světlými jako ohony nebo vlasy, kteréž tedy vlasatice aneb komety slovou. Všecky tyto hvězdy, jako slunce a měsíc, jenžto se na obloze nebeské nacházejí, jmenujeme dohromady tělesa nebeská, (Himmelskörper) a vznešená věda o nich jednající slove hvězdosloví čili astronomie, z nížto nejčelnější výsledky poznati chceme, pokud jich zde pochopiti možno.

§. 192. Slunce.

Nejdůležitější všech těles nebeských pro nás jest slunce, zřídlo světla a tepla, bez něhož by žádného života nebylo na světě, bez něhož by země naše mrtvou byla spoustou. Slunce každodenně vychází a zapadá a v poledne nejvýše na obloze vystupuje. Toto každodenní pohybování slunce od východu k západu však toliko zdánlivé jest a odtud pochází, že se země sama každodenně a západu k východu otáčí, právě tak, jako se nám stromy nazpět běžeti zdají, když stromořadím rychle jedeme, nebo břehy nazpět ubíhati, když se na lodi po řece plavíme. Totéž příčinou jest, že se celá obloha se všemi hvězdami každodenně od východu k západu otáčeti zdá. Ale jen z počátku jara a podzimku výchází a zapadá slunce právě na východu a západu; v létě pak výše k severu, v zimě dále k jihu, tamto mnohem výše nad obzorník vystupujíc a déle nad ním trvajíc, pročež v létě větší teplo a delší dnové, což v zimě právě naopak, an slunce jen nízko nad obzorník vystupuje a krátký čas nad ním trvá. Z počátku jara vrací se slunce zase tam, kde před rokem vycházelo, tak že se zdá, jakoby bylo proběhlo na obloze celý kruh, který slunečník neb ekliptika slove. Ale i toto roční pohybování slunce zdánlivé toliko jest, a odtud pochází, že země sama každoročně jednou slunce obíhá ve dráze okrouhlé, v jejímž skoro prostředu slunce stojí. Tak jako kolo vozní na ose své se otáčejíc dále jede, taktéž země otáčejíc se každodenně kolem osy své každoročně jednou slunce obíhá. Příčinou toho jest, že slunce zemi neustále k sobě táhne, takže ona bez přestání k němu padá, ježto rázem stranním v jiném směru pohnuta byla, pročež onou silou dostředivou a touto odstředivou pohybování středoběžné povstává, jakož svrchu vysvětleno jest. Slunce totiž jest nesčíslněkrát, a sice as milion a čtyřikrátstotisíckrát větší nežli země a hmota jeho mnohosettisíckrát větší nade hmotu země, protož všeobecnou tíží puzená musí země ke slunci padati; právě tak, jako kámen zde k zemi padá, takžeby nejsouc puzena silou odstředivou do něho vpadla. Že se nám při nesmírné velikosti této slunce předce tak malé býti zdá, činí nesmírná jeho od země vzdálenost, která dle výměrů hvězdářských jedenadvacet millionů zeměpisných mil obsahuje. Abychom nesmírnou velikost slunce lépe nahlédnouti mohli, představme si kouli sluneční vydutou a ve prostředu jejím zem, okolo níž se měsíc v dálce své 51000 mil otáčí. Otáčení toto dobře by se v dutině této díti mohlo a ještě by ostalo nevydutiny skoro tolik, coby dutina vynášela. Vzdálenost pak slunce od země tak veliká jest, žeby koule z děla vystřelená, kdyby neustále stejnou rychlostí letěla, teprv as za 15 let k němu dolétla. V dálce této podobá se slunce ohnivé kouli, na niž pouhému oku pro přílišnou jasnost patřiti nelze. Když ale opatříme očnici dalekohledu tmavobarevným sklem a pozorujeme skrze záclonu tuto slunce častěji, spatříme na něm někdy černé skvrny větší menší, počtu a podoby rozličné, které se rozličně proměňujíce na slunci se pohybují, dle čehož hvězdoslovci poznali, že také slunce, jako země, na ose své od západu k východu se otáčí, a sice vždy as ve 25 dnech jednou. Z toho pak dále následuje, že také slunce ve prostorách nebes dále se pohybuje, kteréžto pohybování však nám patrno není. Z těchto skvrn slunečních dále souditi se dá, že jest slunce samo tak jako země, těleso temné, jen oborem světlým obklopené, tak jako země oborem vzdušným, a že skvrny tyto nic jiného nejsou nežli prohlubiny nebo rozsedliny rychlým kolotáním tak jako vichřicemi v oboru světlém zplozené, jimiž se tmavý povrch sluneční spatřuje. Předce však tělo sluneční z látky jiné nežli země nepochybně složeno jest, an hvězdoslovci vyskoumali, že hutnost slunce as čtyrykrát menší jest hutnosti země, přibližujíc se hutnosti vody.

§. 193. Měsíc.

Po slunci nejznamenitější jest pro nás na nebi měsíc neb luna, jsouc na pohled té samé velikosti jako slunce, zdánlivého průměru as 32 minut, a stříbrolesklou září svou noci naše více méně osvěcujíc. Brzo se ukazuje po západu slunce na nebi západním zasrpená v oblouk světlý na západ proti slunci jako zahnutý, kterýž den ode dne dále k východu postupujíc a od slunce se vzdalujíc, víc a více se šíří, až as sedmý den po prvním zjevu svém polovic měsíce jako osvícená se spatřuje, což první čtvrt měsíce slove. Odtud vždy dále k východu postupujíc vždy více světlosti nabývá, až zase as za sedm dní při západu slunce vycházejíc celá osvětlená se jeví, což ouplněk (Vollmond) se zove, kdež po celou noc svítí. Po ouplňku vychází vždy později v noci, světla jí zase ubývá, až opět as po sedmi dnech o půlnoci vycházejíc jen východní polovici světlou má, jako , což poslední čtvrt se jmenuje, načež později z rána na východním nebi před sluncem jako zasrpená se spatřuje, vždy více se k němu blížíc, až dosáhši jeho opět v sedmi dnech zároveň s ním vychází a zapadá docela nám neviditelná jsouc, což nový měsíc slove. Příčina této rozličné světlosti luny jest ta, že luna koule temná jest, toliko světlem slunečním osvícená, která každý měsíc jednou okolo země-obíhá a ji na dráze okolo slunce následuje. Jest totiž luna ze všech těles nebeských zemi nejbližší, jen as 51000 mil zeměpisných od nás vzdálená, asi 50krát menší nežli země, pročež se silou dostředivou, čili tíží, tak okolo země otáčeti musí, jako tato kolem slunce běží.
Ob. 148
Ob. 148
Při otáčení tomto obrací se k zemi brzy větší brzy menší část polokoule její od slunce osvícené, z čehož ony proměny světlosti (Monedesphasen) se udávají, jako si dle (Ob. 148) snadno vysvětliti můžeme. Budiž totiž Z země, L luna, S slunce, představuje kruh okolo země opsaný dráhu luny, kterouž ona jednou za měsíc obíhá, ješto země ve dráze své‚ okolo slunce obloukem ZM pokračuje. Když se nachází luna v bodu a mezi sluncem a zemí, tu jest osvícená polokoule její mon od země odvrácená a tmavá man k zemi obrácená, pročež zde nemá pro nás světla žádného, jest celá tmavá, což nový měsíc slove, kdežto luna zároveň se sluncem vychází a zapadá. Odtud jde luna od západu k východu každodenně as o 13° na obloze dále; třetí den po novém měsíci ukazuje se na nebi západním brzy po západu slunce v b co světlá na pravo vypouklá prouha, an již část osvícené polokoule její se země viděti jest. Za týden jest v bodu c, v první čtvrti, 90° od slunce na západ, kdežto polovic osvícené polokoule její viděti jest, a tu v poledne vychází a o půlnoci zapadá. Opět za týden jest v d právě naproti slunci, kdež se tedy celá osvícená polokoule spatřuje, to jest ouplněk, tu při slunce západu vychází, při východu zapadá. Opět za týden přichází do f, kdež zase jen levou polovici osvícenou viděti jest, to jest poslední čtvrt, kdež luna o půlnoci vychází a v poledne zapadá. Odtud se pořád zase slunci blíží, přicházejíc do g na východním nebi před slunce východem v levo zasrpená se spatřuje, až zase v a nový měsíc nastane. K oběhu tomuto luna 29 1/2 dne potřebuje, kterýžto čas měsíc souběžný neb synodický se zove.

§. 194. Zatmění měsíce a slunce.

Země jest koule temná od slunce, větší koule světlé osvícená; dává tedy stín kuželovitý, daleko nade dráhu luny se vztahující, do něhož luna v čas ouplňku někdy vstupuje a jím se zatemňuje, což zatmění měsíce (Mondesfinsternis) slove.

Ob. 149
Ob. 149

Jestli totiž S (Ob. 149) slunce, Z země, L luna, dává země stín abc, do něhož když luna při oběhu svém okolo země v ouplňku L vstupuje, zatmění měsíce se stává. Kdyby ležela dráha luny zrovna ve ploše dráhy země čili ekliptiky, musiloby při každém ouplňku také zatmění měsíce nastati; že však dráha luny ku ploše ekliptiky as úhlem 5° nakloněna jest, přechází luna nejčastěji mimo stín země, jen tenkráte do něho vstupujíc, když v čas úplňku plochy ekliptiky blízká dosti jest.

Podobně stává se zatmění slunce tím, že luna v čas nového měsíce někdy právě mezi slunce a zem vstupuje, a některé části povrchu zemského slunce zakrývá. Vrhá totiž i luna stín kuželovitý od slunce odvrácený; když tedy přichází v novém měsíci do místa L‘ ploše ekliptiky dosti blízko, padá stín její dfZ na zem a zatemňuje část povrchu jejího mn, takže krajinám mezi m a n ležícím slunce zcela lunou zakryto jest, a i vzdálenější odtud v polostínu luny ležící krajiny slunce jen z části viděti mohou. Když luna nebo slunce zcela zatměno, slove zatmění ouplné (total), když ne zcela, částeční (partial), které brzo větší, brzo menší býti může. Zatmění měsíce jest zatmění opravdové, an luna vnořujíc se do stínu země jím se zatmívá; při zatmění slunce nezatmívá se však toto, nébrž země, pročežby vlastně zatměním země slouti mělo. Poněvadž luna mnohem menší jest nežli země, tedy stín její mnohem menší a kratší, nemůže nikdy celá země jím zatemněna býti, nébrž jen vždy část brzy větší brzy menší najednou, kdežto pak pohybováním luny a otáčením země zatmění z jedné krajiny do druhé od západu k východu postupuje, ješto luna jako černý kotouč od západu k východu slunce zakrývá.

§. 195. Planety.

Patero hvězd viděti jest na obloze v rozličných dobách, jasností nad jiné vyznačených, které se mezi stálicemi na obloze pohybují, brzy od západu k východu brzy naopak postupujíce. To jsou planety neb bludice, jimž staří hvězdářové jména báječných bohů dali, totiž Merkur (Dobropán), Venus (Krasopaní), Mars (Smrtonoš), Jupiter (Kralomoc), Saturn (Hladolet); v novějších časích pak po vynalezení ostrých dalekohledů a za dnů našich mnohem více planet na nebi vyskoumáno, takže jich nyní již 23 známo jest. Všecky otáčejí se okolo slunce v okrouhlých drahách velikosti rozličné, všecky od něho světlo dostávají, právě tak, jako země, jsouce jako tato koule temné menší nebo větší nežli ona; pročež také země sama mezí planety náleží. První dvě, Dobropán a Krasopaní, nevzdalují se nikdy daleko od slunce; nejméně Dobropán, jehož proto jen zřídka v záři sluneční pouhým okem spatřiti jest; více Krasopaní, která brzy na nebi západním co nočena (Abendstern), brzy na východním co jitřena (Morgenstern) co nejkrásnější všech hvězd světlem nejjasnějším se leskne. Všecky ostatní planety vzdalují se od slunce o celé nebe, vycházejíce někdy, když ono zapadá; pročež musejí od slunce vzdálenější býti nežli země, první dvě ale bližší.

§. 196. Dobropán.

Slunci nejbližší planeta jest Dobropán (Merkur) v dálce as 8 millionů mil slunce obíhající, k němuž se však až na 6 1/4 millionů mil přibližovati a až na 10 millionů od něho vzdalovati může. Dráhu svou okolo slunce probíhá jednou za 88 dní, kteráž ku dráze země jen o 1° nakloněna jest. Dalekohledem spatřuje se jako kotouček as 6 1/2 sekundy v průměru držící a pravý průměr jeho má 671 mil. Jest tedy skoro třikrát menší než průměr země a objem jeho as 27krát objemu země menší býti musí. Někdy prochází zrovna mezi sluncem a zemí a na slunci jako malá černá skvrna se spatřuje.

§. 197. Krasopaní.

Po Dobropánu jest slunci nejbližší Krasopaní (Venus), jsouc od něho vzdálena 15 millionů mil a dráhu svou ku dráze země o 3° 23‘ nakloněnou okolo slunce ve 225 dnech opisujíc. Zdánlivý průměr její, jejž na obloze zaujímá, od 9 až na 64 sekundy zrůstati může, protože se zemi někdy až na 5 millionů mil přibližuje, kdež největší se býti zdá, jindy pak zase až na 30 millionů mil od ní se vzdaluje. Pravý průměr Krasopanin jest 1700 zeměp. mil, průměru země 1720 mil, málo menší, pročež ona skoro tak jako země veliká jest. Když se vzdaluje ve dráze své od slunce na východ, svítí na nebi západním co nočena, když pak na západ od něho běží, leskne se na nebi východním co jitřena. Někdy právě mezi sluncem a zemí procházejíc na slunci co černý kotouček se spatřuje, což průchod Krasopaní skrze slunce slove. Dalekohledem spatřuje se Krasopaní tak as jako luna ve čtvrtích, toliko na straně ke slunci obrácené osvícená, na důkaz, že světlo své toliko od slunce dostává. Na obrubě strany temné vynikají mnohé osamělé body světlé, vrchole vysokých hor, jež paprskové sluneční zlatí, an spody jich ještě ve tmách pohříženy jsou. V dlouhých pramenech táhnou se hory tyto na povrchu Krasopaninu po kolik set mil zdélí, a výška jejich tak veliká jest, že hvězdoslovec Schröter některé na 7 mil vysoké býti cenil.

§. 198. Země.

Třetí planeta dle vzdálenosti od slunce jest země, kterou světem naším nazýváme. Že i ona jiným nebešťanům jako hvězda svítí světlem od slunce vypůjčeným, není pochybnosti, a potvrzuje se šedým světlem tmavé strany luniny po novém měsíci, kteréž z odrazu světla zemního pochází. Země jest koule průměru 1720, okresu 5400 zeměpisných mil, každodenně jednou od západu k východu se otáčející jako na stálé a pevné přímce Pp Ob. 150. prostředem jejím tažené, jenž se osa země nazývá, a konce její P a p na povrchu země samotní se neotáčející póly (točny) země slovou. V myšlénkách až k obloze prodloužená čelí osa země k jedné jasné hvězdě a poslední v ocase medvědice menší, polární zvané, jenž samotná téměř nepohnuta povždy stojí na nebi našem, ješto se celá obloha na prodloužené přímce pPa, ose světa, denně od západu k východu otáčeti zdá.

Ob. 150
Ob. 150

Tuto polární hvězdu snadno nalezneme, když známe hvězdění medvědice větší, čili tak nazvaný nebeský vůz; přímka, posledníma kolama od a ku b tažená a v myšlénkách prodloužená čelí znova k polárce a. Když pak táhneme v myšlénkách po obloze kruh kolmý až k zdánlivému kruhu, jejž povrch země na obloze obrubuje, obzorník neb horizon nazvanému - protože jen to, co nad ním leží, obezříti můžeme - jest bod, v němž kruh ten zrovna před námi na obzorník dopadá, sever (Nord), za námi jih (Süd), na pravé ruce východ (Ost), na levé západ (West). Největší kruh na osu Pp kolmý, tedy od pólů obou stejně, totiž o 90° vzdálený, jest rovník (aequator) AQ, zemi v polokouli severní APQ a jižnou ApQ rozdělující. Při oběhu svém okolo slunce zůstává osa země ku dráze její EKS vždy stejně nakloněna, takže úhel PCS 66° 32‘ obnáší. Kruh EK, jejž plocha dráhy země na povrchu jejím tvoří, slove ekliptika, s níž tedy rovník úhel ACE=KCQ=23° 28‘ působí, jenž se skloněk ekliptiky (Schiese der Ekliptik) jmenuje. Kruh PApQ skrze póly a místo kterékoli na povrchu země tažený, jest poledník (meridian) místa toho, proto že tam pravé poledne nastává, když se kruh ten zrovna proti slunci přitočí. Kruhové s rovníkem rovnoběžní s obou stran o skloněk ekliptiky od něho vzdálení slovou obratníci (Wendekreise) a sice v severní polokouli ležící FK obratník raka, v jižné EG obratník kozorožce (Wend. des Steinbocks), protože slunce právě do znamení nebeských takto nazvaných vstupuje, když polední paprsek sluneční přímo na kruhy tyto padá; odtud pak slunce zase k rovníku. Kruhové pak od pólu tak vzdálení jako obratníci od rovníka, mn a rs kruhové polarní (Polarkreise) se jmenují. Vzdálenost místa jakéhos na povrchu zemském od rovníka čtená obloukem poledníka mezi místem a rovníkem obsaženým, slove zeměpisná šířka (geographische Breite) místa toho; vzdálenost pak poledníka místního od jiného poledníka za první přijatého čtená obloukem rovníka mezi oběma ležícím, zeměpisná délka (geographische Länge) místa toho se zove, a oběma zeměpisná poloha míst na zemi se určuje. Tak jest oblouk AF zeměpisná šířka místa F, Am šířka místa m a sice severní, když místo v severní polokouli leží, když v jižné, jižní. Poledník místa C na povrchu země jest kruh PCp, a jestli poledník PAp první, tedy jest zeměpisná délka místa C a každého v témž poledníku ležícího oblouk rovníka AC. Za první poledník zeměpiscové obyčejně ostrovem Ferro běžící přijímají, a délky od něho na východ čtou. Tak jest n. p. severní šířka Prahy 50° a délka 32°; t. j. Praha leží 50° od rovníka na sever vzdálena a 32° na východ od ostrova Ferro. Koule ústrojná zem představující (globus) patrněji nám to představí.

§. 199. Časové denní a noční.

Denním otáčením země opisuje každé místo kromě pólů kruh rovníku rovnoběžný, tím menší čím od rovníka vzdálenější; A kruh AQ,, F kruh FK, m kruh mn a t. d. (Ob. 3), ješto pak jen polokoule ke slunci obrácená mKs od něho osvícená, odvrácená ale mEs tmavá jest, musejí na všech místech, jejichž kruhy do obou polokoulí těchto zasahují, časové denní střídati. Tak mají místa n, K, Q, G, s v tom samém poledníku ležící, který právě ke slunci kolmo obrácen, poledne; odtud točí se Q do C, K do f, G do g, do polokoule noční, slunce jim zapadá; otočivše se odtud do A F, E, mají půlnoc, v C, f, g po druhé straně zase ze strany noční vystupují, slunce jim vychází, a v Q, K, G opět poledne mají. Části kruhů těchto ležící v polokouli osvícené slovou oblouky denní, v polokouli noční ležící oblouky noční. Na rovníku jest oblouk denní CQ roven nočnímu AC, pročež zde den a noc vždy stejného trvání jsou, neb, jak se říká, vždy rovnodennost panuje. Taktéž jest rovnodennost na celé zemi, když se země při oběhu svém okolo slunce tak otočila, že slunce právě nad rovníkem stojí, což se z počátku jara a podzimu stává; vždy jindy jsou ale dni a noci mimo rovník nestejné a nerovnost tato tím větší, čím místa od rovníku vzdálenější, aneb čím větší zeměpisná šířka jejich. Když země ke slunci tak obrácena, že stojí ono zrovna nad obratníkem raka - slunce vstupuje do znamení raka, aneb, že rovná čára od prostředu země ke slunci tažená jde skrz obratník tento, jako CKS, má K oblouk denní Kf, noční fF, M denní Mo, noční oM‘, m pak již ani do noční polokoule nevstupuje, na severním kruhu polárním žádné noci více není; vůbec tu má severní polokoule nejdelší den a nejkratší noc, počátek léta, což nastává 21. června. V jižné pak jsou naopak oblouky noční Eg větší nežli denní gG, a polární kruh jižní rs nemá již žádného dne, pročež zde počátek zimy. V severní polokouli přibližuje se pak slunce v poledne každému místu nejvíce, nejvýše vystupujíc nad obzorník jeho, a proto také je nejvíce zahřívajíc, pročež v severní polokouli největší teplo; v jižní naopak největší zima počiná. Obyvatelům obratníka raka přichází slunce v poledne K zrovna nad hlavu, obyvatelům míst M jest od hlavy jen o oblouk MK vzdáleno, jenž jest roven MQ - KQ, t. j. rozdílu šířky a skloňku ekliptiky. Jestli n. p. M Praha, jest MQ = 50°, a ješto KQ = 23° 28,‘ jest MK = 26° 32‘, t. j. v Praze se přibližuje slunce z počátku léta nad hlavu až na 26° 32‘. Čím dále ale místa ku pólu, tím vzdálenější zůstává slunce od nadhlaví jejich, tím více kosmo dopadají na ně paprsky jeho, pročež je tím méně zahřívati mohou, a protož se šířkou zeměpisnou tepla ubývá. Za půl léta, 21. prosince, přichází země v dráze své okolo slunce do protějšího bodu D průměru dráhy své, a jelikož osa jeji Pp vždy sobě rovnoběžná zůstává, tedy jest zde obrácena ke slunci tak, že ono zrovna nad E v obratníku kozorožce stojí; -slunce vstupuje do znamení kozorožce-. Tu vše opak jest poměru předešlého; dnové v severní polokouli kratší; v jižní delší, na severním pólu stále noc, na jižném den; slunce od nadhlaví každého místa severní polokoule nejvzdálenější, v jižní nejbližší; ve severní polokouli počátek zimy, v jižní počátek léta. V Praze n. p. M jest oblouk denní toliko M‘o, noční oM, polední dálka slunce od nadhlaví Prahy oblouk M‘E = M‘A + AE = 50° + 23° 28‘ = 73° 28‘, pročež jen o 90° - 73° 28‘ = 16° 32‘ nad obzorník Prahy vystupuje a paprsky jeho tak kosmo dopadající ji zahřívati nemohou. Když přichází země ve dráze své o čtvrt kruhu dále od C a D, tu jest tak postavena proti slunci, že ono právě stojí nad rovníkem, kdež tedy osa Pp sama v rozhranní polokoule denní a noční leží, pročež po celé zemi rovnodennost panuje a sice mezi D a C jarní, 21. března, ve znamení skopce; mezi C a D podzimní, 23. září, ve znamení váhy. Z jara počíná na severním pólu slunce vycházeti, na podzim zapadati, a naopak na jižním, pročež na pólích půl léta den a půl léta noc trvá. Vše to patrně si představíme, když na prostřed stolu kulatého postavíme hořící lampu, slunce představující a po krajích stolu vedeme globus tak, aby osa ku ploše stolu tak jako osa země ku ploše ekliptiky nakloněna byla a sobě vždy rovnoběžná zůstávala. Příčina střídání se časů denních jest tedy denní otáčení země, časů ročních pak běh její roční okolo slunce, při němž osa její ku dráze vždy stejně nakloněna jest. Kdyby nakloněna nebyla, nébrž kolmo na drahu stála, stáloby slunce vždy nad rovníkem jejím, vždy by panovala rovnodennost a rozdílu časů ročních by nebylo žádného. V krajinách na rovníku by pak horkem všechno zpráhlo a u nás by byliny ku potravě potřebné uzráti nemohly; mělibychom věčné jaro, ale u prostřed vonného kvítí bychom snad hladem zemříti musili. Kdyby pak osa ku dráze více byla nakloněna, tedy skloněk ekliptiky větší byl, vystupovaloby slunce v létě výše nad naše místa, v zimě však by se tím více od nich vzdalovalo, v létě tedy mnohem větší horko, v zimě však zase tím krutější zima by panovala, kterýžto veliký rozdíl by životu rostlinnému i živočišnému záhubný býti musil. Tak tedy způsobil nejmoudřejší Stvořitel mírným náklonem osy země, aby nám co nejlépe za obydlí sloužiti mohla. Příčina stálého náklonu osy země jest síla odběžná otáčením jejím povstávající, kteráž také ploskost země na pólích utvořila, jakož z předu vysvětleno jest. - Jelikož při ročním oběhu okolo slunce vždycky tak k němu zem obrácena, že ono vždy mezi obratníkoma zůstává, t. j. že přímka od prostředu země k němu tažená nikdy obratníky nepřesahuje, dopadají paprsky sluneční po celý rok skoro kolmo na krajiny mezi obratníkoma ležící, pročež zde také největší horko panuje a pás země mezi obratníkoma obsažený pásem horkým (heise Zone) se nazývá. Pásové mezi obratníkoma a polárníma kruhoma obsažení slovou pásové mírní (gemäsigte Zonen) a od těchto až ku pólům, pásové studení (kalte Zonen). V pasu horkém jsou jen dva roční časy, horké léto a deštivý čas; v mírných čtvero počasí, jaro, léto, podzim a zima; v studených opět jen dvojí, dlouhá krutá zima a krátké léto, jakož při teple oznámeno.


Předchozí Obsah Nahoru Následující Počátkové silozpytu