Předchozí Obsah Následující Počátkové silozpytu

 

§. 200. Luna.

Ze všech těles nebeských zemi nejbližší jest luna, jen as 51000 mil zeměpisných od nás vzdálena jsouc, co věrná družka země na dráze okolo slunce sprovázejíc a každý měsíc jednou ji obcházejíc. Průměr luny měří 480 zeměp. mil, povrch její jest as dvakrát tak veliký, jako říše Ruská a objem její 50krát menší než země. Proměny světla jejího, jakož i zatmění oběhem jejím okolo země povstávající již svrchu vysvětleny jsou. Při oběhu svém obrací luna k zemi vždy tu samu stranu svou, na níž se již pouhým okem rozličné skvrny spatřují. Skrze dalekohled okazují se skvrny tyto nejlépe brzy po novém měsíci co stíny hor na povrchu luny, tu kruhovitě tam řadovitě rozložených, jejichž výška dle výměru hvězdoslovců často nejvyšší hory zemské přesahuje. Jelikož se na luně nikdy neokazují skvrny proměnitelné, mračnům podobné, soudí hvězdoslovci, že luna žádného oboru vzdušného a žádných vod na povrchu svém nemá, pročež by na ní živočichové a byliny zemským podobné obývati nemohli.

§. 201. Smrtonoš.

První bludic neb oběžnic hořejších, t. j, dráhu země v sobě zavírajících jest Smrtonoš (Mars), znalý tmavočerveným světlem svým. Střední dálka jeho od slunce jest přes 30 millionů mil, a dráhu svou okolo slunce probíhá za 687 dní. Dálka jeho od země od 7 až do 54 millionů mil se mění, pročež brzy větší brzy menší se býti zdá. Průměr jeho má 963 mil, drží tedy jen přes polovic průměru země a jest as 6krát menší než ona. Skrz dalekohledy spatřuje se na pólích svých zploštilý jako země a rozličné skvrny proměnitelné na povrchu jeho obor vzdušný na něm objevují.

§. 202. Oběžnice drobné.

Nade drahou Smrtonoše obíhají kolem slunce planety nejmenší (Planetoiden), jen ostrými dalekohledy viditelné, pročež v našich teprv dobách vyskoumané. Jest jich posud patnáct, jejichž jména: Ceres, Pallas, Juno, Vesta, Flora, Iris, Hebe, Astraea, Metis, Parthenope, Victoria, Irene, Hygiea, Eunomia, Egeria. Vzdálenost jejich od slunce jest od 45 až do 57 millionů mil, a čas oběhu okolo 4 let. Průměry jejich pro malinkost těžko změřiti; dle Schrötera jest průměr Vesty toliko 59 mil, takže 25000 krát menší jest nežli země.

§. 203. Kralomoc.

Po nejmenších bludicích následuje největší, Kralomoc (Jupiter), 1414krát větší nežli země, v dálce od slunce 107 millionů zeměp. mil, jež as ve 12 letech jednou obíhá. Jest to jedna z hvězd nejjasnějších, tichým modrobílým světlem vyznačená, při níž se dalekohledem spatřují čtyry hvězdičky malé, družice Kralomocovy, tuto planetu tak jako luna zemi naši obíhající. Ostrými dalekohledy zjevuje se Kralomoc na pólích osy své velmi zploštěný a na rovníku jeho patero čar neb pásků tmavých, vespolek rovnoběžných, celou kouli jeho objímajících. Ve prostředu koule jest pás světlejší, vedlé ní s obou stran dvě tmavější, potom zase dvě světlé, vedlé nichž opět dvě slabší tmavé leží. Ostatní povrch skvrnami pohybnými pokryt jest, dle jejichž pohybu vyšetřeno, že se Kralomoc as každých 10 hodin na ose své otáčí.

§. 204. Hladolet.

Jako hvězda první velikosti, ač slaběji než Kralomoc, třpytí se na obloze světlem stříbroskvoucím Saturnus neb Hladolet, ve prostřední dálce od slunce 192 millionů mil, obcházeje slunce jednou za 29 let a 154 dní. Jest skoro tisíckrát větší nežli země, od níž se od 161 až na 203 millionů mil vzdaluje. Nejznamenitější jest Hladolet kruhem, jenž se okolo planety této klene a sedmi družicemi neb měsíci, jenž ji mimo to obíhají. Kruh tento okazuje se skrz dalekohled jako stříbrná obroučka, která celou planetu volně objímá a dle rozličné polohy své proti zemi oku našemu brzy více brzy méně otevřená se spatřuje. Kruh tento vrhá stín svůj na planetu, skládá se tedy z látky pevné tmavé, která byvši od těla hlavního silou odběžnou rychlým otáčením zplozenou odtržena opodál planety kolem ní se otáčí. Výška vnitřního čili spodního kraje kruhu nad povrchem Hladoleta obnáší 5100 mil, vnějšího neb hořejšího 15600 mil; tedy tlouštka kruhu 10500 mil, šířka pak jeho jest jen 112 zeměp. mil. Ostrými dalekehledy viděti, že kruh tento vlastně dvoj- a snad trojnásobný jest a povrch jeho drsný, hornatý se objevuje. Pro velikou rychlost, jížto se Hladolet na ose své otáčí, as každých 10 hodin jednou, jest na pólích velmi zploštěn, a na rovníku jeho, tak jako na Kralomoci patero pásků tmavějších, s rovníkem souběžných se spatřuje.

§. 205. Uranus (Nebešťanka).

Planety posud vyčtené, mimo bludičky, byly již starým hvězdářům známy; Uranus však, čili Nebešťanka teprv r. 1781 Vilémem Heršelem, slavným hvězdářem anglickým, nalezena. Vzdálenost její od slunce jest 396 millionů mil, jež teprv za 84 let jednou obíhá, a vzdálenost od země mezi 378 a 415 millionů mil se mění. Pro nesmírnou vzdálenost tuto spatřuje se, jakkoli 73krát větší jest nežli země, jen dalekohledem co malinká hvězdička, místo své na obloze málo proměňující, a také okolo ní nacházejí se družice, jichž posud šest pozorováno bylo.

§. 206. Neptun. (Vodan).

Léta 1846 nalezena jest ostrými dalekohledy planeta ještě vzdálenější od slunce, nežli Nebešťanka, jejíž místo na obloze Leverrier, hvězdář pařížský, počtem ustanovil, prvé než skutečně viděna byla. Od mnohých Neptunem nazvána. Vzdálenost její od slunce jest 30krát větší nežli vzdálenost země a čas oběhu jejího 165 let. Také při ní jedna družice, ano dle některých i kruh pozorován.

§. 207. Vlasatice.

Mimo planety obíhají okolo slunce také komety neb vlasatice, ve drahách ale méně okrouhlých, obvejčitě prodloužených, takže se s jedné strany slunci velmi přibližují, s druhé zase velice od něho se vzdalujíce. Jen v blízkosti slunce bývají nám viditelné obyčejně s dlouhými světlými ohony od slunce odvrácenými na obloze se objevujíce a místo své rychle proměňujíce. Těla jejich skládají se nejvíce toliko z látky mlhové, v níž se jen zřídka jasnější jádro pevné nachází. Jsouť to jako nezralé ještě planety, tvořící se teprv světy. Počet jejich určitý není; jen to jisto, že mnohem větší nežli planet býti musí. Dálky jejich od slunce jakož i čas oběhu velmi rozličný, od tří let až na stoleti, ano snad na tisícletí se vztahuje. Jen as u čtyr návrat ku slunci skutečně pozorován, z nichž nejpatrnější jest Halleyská, oběhu 76 let, roku 1835 posledně pozorovaná.

§. 208. Soustava sluneční.

Všecky bludice se svými družicemi a všecky vlasatice obíhají tedy slunce otáčejíce se okolo něho jako poddaní okolo trůnu mocnáře svého, zákonem přitažlivosti všeobecné tíže s ním jsouce spojeny ve spolek jeden, jejž soustavou sluneční (Sonnen system) nazýváme.

Ob. 151
Ob. 151

V nejmenším kroužku okolo slunce (Ob. 151) obíhá v dálce 8 miliónů mil Dobropán (Mercurius) dráhu svou v 88 dnech; nad ním v dálce 15 m. m. Krasopaní (Venus) v 225 dnech; v dálce 20 m. m. Země (Tellus) za 365 dní, 6 hodin, 9 minut a 10 sekund; s družkou svou Lunou ; v dálce 32 m. m. Smrtonoš (Mars) za 687 dní; nad ním v dálkách od 45-57 m. m. devatero drobných planet za 4-5 let; v dálce 107 m. m. Kralomoc (Jupiter) se čtyrmi družicemi svými za 12 let; v dálce 192 m. m. Hladolet (Saturnus) se sedmi družicemi za 29 let; v dálce 396 m. m. Nebešťanka (Uranus) se šesti družicemi za 84 let; a v dálce 620 m. m. Neptun (Vodan) za 165 let.

Dálky planet od slunce činí znamenitou řadu, kterouž obdržíme, když ku každému článku řady

0, 3, 6, 12, 24, 48, 96, 192, 384,

. . počet 4 přidáme. Jest tedy řada tato :

Merkur, Venus, Země, Mars, bludičky, Jupiter, Saturn, Uranus, Neptun.

4 7 10 16 28 52 100 196 388.

A když řadu tuto počtem 2 umnožíme, máme vzdálenost každé planety od slunce v millionech mil počtem aspoň přiblíženým.

Tato opravdová soustava sluneční slove Kopernikánská, protože jí první učil Mikuláš Koprník, Slovan, v Toruni r. 1472 zrozený. On první dokázal, že prostřed drah bludičných jest slunce a ne země, a že země sama každodenně na ose své se otáčejíc každoročně slunce obíhá. Před ním totiž, as do polovice 16ho století platila hvězdářům stará soustava Ptolemeova, dle níž země středištěm byla nepohnutelným celého světa, okolo níž všecka tělesa nebeská, nejblíže měsíc, pak Merkur, Venus, Slunce, Mars, Jupiter, Saturn a nejdále všecky stálice v jednom kruhu obíhaly. Tycho de Brahe, Dán, hvězdář při dvoře císaře Rudolfa v Praze, smyslil sice jiný pořádek soustavy sluneční, dle něhož země nepohnutelným prostředem světa zůstati měla, okolo níž se měsíc a slunce, ostatní planety ale okolo slunce otáčejí. Brzy však smyšlénka tato pravdě Koperníkově ustoupiti musila. Důležitější mnohem jsou zákony, jež o běhu těles nebeských vystavil soudruh Tychonův v Praze Jan Keppler, Němec. Tyto zákony Kepplerovy jsou: 1. Dráhy planet (i komet) nejsou kruhy nébrž okrouhliny obvejčité, schodnice čili ellipse. 2. Přímka planetu se sluncem spojující čili provodič, opisuje v stejných dobách stejné plochy. 3. Čtvercové časů oběžních rovnají se k sobě jako kostky prostředních dálek od slunce. Dráhy tyto neleží v jedné ploše, nébrž rozličně k sobě nakloněny jsou. Učení toto dovršil a zdokonalil Isak Newton, Angličan, ukázav že všeliké pohybování těles nebeských dle zákonu všeobecné tíže se děje, že převahou hmoty sluneční nade hmoty všech planet povstává sílá dostředivá všecky ku slunci táhnoucí, kteroužto silou a počátečním pohybem stranním pohybování středoběžné okolo slunce zplozeno, jako na svém místě vysvětleno jest.

§. 209. Velikost soustavy sluneční.

Abychom si poněkud představiti mohli, jak veliký prostor soustava sluneční na nebi zaujímá, učiňme si model, v němž kotouček jednoho palce v průměru slunce značí, a postavme v poměru tomto planety za sebou v poměru dálek jejich; tedy přijde země co kotouček s jedné desitiny palce v průměru do dálky 9 střevíců a poslední známá planeta Neptun, 30krát dále, tedy 270 střevíců, takže se nám tento model, ač dle tak malého měřídka založený, netoliko na stůl, nejen do celého pokoje, ale ani do celého velikého domu nevejde. Jsou pak mnohé komety soustavy sluneční mnohem vzdálenější od slunce nežli Neptun, pročež z toho nesmírná rozsáhlost soustavy sluneční vysvítá. A to jest soustava jediné stálice, prostranství jediné hvězdy, jediné krůpěje v neskončeném oceánu nebes!

§. 210. Stálice.

Jakkoli velikánská jest vzdálenost země od slunce, dvadcíti millionů mil, jest předce celý průměr dráhy země, 40 millionů mil, proti vzdálenosti stálic tak nepatrný, že je z obou konců průměra tohoto předce v jednom a témž bodu na obloze spatřujeme, takže se dálka 40 millionů mil proti vzdálenosti každé stálice docela tratí, z čehož následuje, že nejbližší nám stálice nejméně čtyry billiony mil vzdálena býti musí. Jest pak vzdálenost stálic velmi rozličná, jakož z rozličné jasnosti jejich souditi jest. Dle jasnosti této dělíme je na hvězdy první, druhé, třetí velikosti a t. d. Až do šesté velikosti jsou pouhému oku dozorné, odtud ale jen dalekohledem se spatřují a sice tím hojněji, čím mocnější dalekohled. Jsouli stálice druhé velikosti dvakrát, třetí třikrát, a t. d. vzdálenější, tedy jsou dálky jejich od nás tak veliké, že všeliký pojem náš přesahují. Kdyby koule z děla vystřelená pořád stejnou rychlostí 1000 střevíců každou sekundu letěla, dolítla by ze země ku slunci za 14 1/2 let, od slunce k nejvzdálenější planetě soustavy naší za 435 let, k nejbližší stálici pak za 2900000 let. Světlo samo, které každou sekundu přes 40000 mil ubíhá, potřebovalo by ku stálicím první velikosti as 3 leta, k druhé 6 let atd., ano jsou dle domnění hvězdoslovců stálice tak vzdálené, žeby světlo za mnoho tisíc let od slunce k nim nedošlo. Z tak nesmírných dálek nemohlibychom je viděti, kdyby byly tělesa tmavá, jako planety; musejí tedy svítiti světlem vlastním, jako slunce, a jsou tělesa nebeská slunci našemu podobná, které jen proto ze všech nejjasněji svítí, protože nám nejbližší jest.

Stálic první jasnosti počítá se 14, z nichž nejjasnější u nás viditelných Sirius; jasnosti druhé jich jest as 70, třetí ku 300 a tak jich s menší jasností vždy více přibývá a spočísti je všecky až do jasnosti desáté docela nemožno jest. Hvězdoslovci kladou počet stálic jednotlivých přes 100 millionů, a to jsou jen poměrně nám nejbližší, an světlo vzdálenějších v jedinou bělavou září splývá, která co veliká prouha po obloze se táhne, cestou nebeskou neb mléčnou (Milchstraße) nazvaná, která ostrými dalekohledy ze samých hvězd složenu se býti jeví. Jsou též na mnohých místech oblohy bledé skvrny, mlhoviny (Nebelflecke) zvané, jež hvězdoslovci za podobné cesty nebeské ale mnohem vzdálenější považují. Neskončený jest tedy počet stálic, počet sluncí, z nichž snad každé zase soustavu planet a komet s sebou vodí v neskončeném prostoru světa.

§. 211. Souhvězdí.

Ku snadnějšímu přehledu nebes jsou rozděleny stálice v rozličné tlupy nebo pole, jenž souhvězdí čili hvězdění (Sternbilder) slovou a jména svá dle rozličných zvířat nebo osob ze starého bájesloví nebo dle nových nálezů dostaly. Všech souhvězdí počítá se 106, z nichž 45 na severní polokouli nebes, 61 na jižné rozloženo jest. Nejznamenitější u nás viditelná souhvězdí jsou: K severu medvědice větší a menší, kteréžto druhé poslední v ocase hvězda polární jest. Blíže těch leží souhvězdí též nikdy nezapadající: Kassiopeja, královna staré Aethiopie, vedlé ní Cepheus manžel její. Drak severní, hlídač zahrad hesperidských, kroutí se ocasem mezi medvědicema, dále Andromeda, dcera Cephea a Cassiopeje, potvoře morské za kořist ukovaná a vysvoboditel její Perseus s hrůzoplodnou hlavou Medusy. Před ním svítí hvězda první jasnosti Kozička (Capella) ve Vozníku, Erichthonia krále athenského představujícím, vynalezením vozů znamenitého, Amalthea to koza, která Jupitera kojila. Pod ocasem medvědice větší leží k východu Bootes, hlídač medvědů, v němž se jasný Arcturus leskne. Vedlé něho východně stojí koruna severní, v níž u prostřed drahý kámen (gemma) se třpytí. Před ní se táhne udatný Herkules a nad ním Lyra Orfeova s hvězdou první jasnosti Vega nazvanou; vedlé ní Orfeus sám v podobě Labutě, v níž Deneb nejjasnější. Přímka tažená s hvězdy polární skrze e Kassiopeje a g Andromedy (Alamak) čelí v a Skopce prvního znamení zvířetníka. Před ním táhne k východu veliký býk, jehož oko, Aldebaran, první jasnosti se leskne. Plejadky (kuřátka) a Hyady v hustých tlupách jej ozdobují. Pod ním krásný Orion, všech souhvězdí nejvýtečnější, s hvězdami Beteigeuze a Rigel, jasnosti první, a třemi ve prostředu přímo ležícími, jenž hůl Jakobova - u nás také kosy,- slovou, pod nimiž meč Orionův visí. Jihovýchodněji třpytí se zlatoskvoucí Sirius, ve psu velikém, nejjasnější to stálice na nebi našem. Výše jest Procyon ve psu malém, a přímka z něho ku polárce tažená jde souhvězdím blíženců, Kastor a Pollux, třetím znamením zvířetníka, pod nimž čtvrté rak, a pak v trojhranu skoro stejnostranném s Procyonem a Kastorem velejasný Regulus, srdce lva velikého a v ocase jeho Denebola svítí. Jihovýchodně odtud leskne se klas (Spica) v ruce panny, dále k východu váha, před ní jasný Antares ve štíru, dále střelec, kozorožec, vodník a ryby zvířetník dokonávají. Od lyry jižně letí Orel, jehož střed nejsvětlejší Altair, od Herkulesa jižně Ophinchus s hadem daleko se kroutícím. Dle globu nebes vše souhvězdí tato, čas jejich viditelnosti, východu a západu a j., snadno poznati jest.

§. 212. Velikost světa.

Veškerá tělesa nebeská nacházejí se ve prostoru nebes, jejž prostorem světa nazýváme. Prostor tento nade vše pojmy naše větší, ano pro nás nesmírný, neskončený jest. Jak veliká jest již sama země naše! Co na ní velikých království, obšírných říší, krajin posud neznámých a rozlehlých pouští; a předce jen as čtvrtina povrchu jejího z moře vyniká, jímžto koule zemská z největší části pokryta jest. Cestovatel, kdyby každodenně 6 mil ušel, musilby půl třetího léta putovati, nežby celou kouli tuto obešel, a předce-by sotva million a čtyrykrátstotisíc koulí takových stačilo k utvoření jediné koule sluneční, jedinké stálice. A takových koulí, snad ještě millionkrát větších než slunce naše, jaký jest počet na nebi, v jak nesmírných jsou od sebe rozstaveny prostorách. Již rozsáhlost jediné soustavy sluneční jest, jak jsme viděli, tak veliká, že si ji ani v nejmenším měřítku nápodobiti nemůžeme, a v dálkách, proti nimž průměr celé soustavy této v jediný nerozdílný puntík se tratí, točí se milliony sluncí jiných se soustavami planet a komet svých; všecky pak tyto soustavy sluneční spojují se zase jen v jednu soustavu hvězdovou, cestu nebeskou, ku kteréž všecky hvězdy, co jich na nebi spatřujeme, náležejí. V dálkách, proti nimž průměr cesty nebeské snad zase jediný bod jest, nacházejí se milliony podobných soustav hvězdových, které se zase spojují v soustavu vyšší, jejíž velikost si ani obraznost naše představiti nemůže. A jsme snad zde na hranicích všehomíra? zde snad světa konec? zde snad počíná říše ničehož, do níž více nedosahuje ruka všemohoucího Stvořitele? Věru, jako nemožno jest duchu lidskému neskončenou prostoru si představiti tak i nemožno utvořiti si pojem o skončení jejím, a kdybychom od čtvrtého stupně soustav hvězdových k desátému, tisícátému, ba billionáctému pokročili, předce ještě tázati se budeme, co se as za ním ještě dále nachází. Neskončená jest mocnost Stvořitele, neskončcné tedy také výjevy mocnosti této. Jedno by bylo, kdybychom činnost moci této kouli tisicáté soustavy hvězdní obmeziti chtěli, jako kdybychom ji v kuličku s jednoho palce v průměru uzavřeli, an obě veličiny konečné jsou, tedy proti neskončené v stejném poměru stojí. Neskončeně veliký jest tedy prostor světa, neskončeně veliký v něm počet těles nebeských. Země naše není proti vesmíru ani tolik, co jediný prášek proti celému světu, ani tolik, jako když se ztratí kapka vody z oceánu.

Jak zřejmě nám hlásá nebe hvězdnaté všemohoucnost Páně, jak hluboce nás koří před ním, jak dojímavě nám připomíná slova svatého pěvce: Což jest člověk, že pamětliv jsi jeho, a syn člověka, že navštěvuješ jej! Naproti tomu však zase vznáší se důvěrou k Nejvyššímu srdce naše, když povážíme, jak vysoko nás pozdvihnouti může z nízkého prášku našeho jiskra nebeská, kterou nám vdechnul Pán, že my na jedné oceánu krůpěji vesmírem putujíce předce v stavu jsme aspoň předsíň chrámu velebnosti Páně přehlédnouti, aspoň tušiti, že neskončený jest. Neskončenáť zajisté i činnost jiskry této, nesmrtelný duch náš, který tak vznešené věci poznává; a když dávno tyto pominou, on nade všecku hmotu vznešený zůstane a z nových výtvorů všemohoucnosti Páně těšiti se bude.


Předchozí Obsah Nahoru Následující Počátkové silozpytu