Předchozí Obsah Následující Počátkové silozpytu

 

HLAVA XI.
O přirozenosti země. (Zeměpis silozpytný).


§. 213. Povrch země.

Že země oběžnice jest k soustavě sluneční náležející poznali jsme, a víme též, že jest koule na pólích zploštilá, na rovníku 5400 zeměpisných mil v okresu držící, která se každodenně jednou na ose své otáčí a každoročně slunce obíhá. Povrch veliké koule této z největší části vodami pokryt jest, z nichž tři veliké pevniny a množství ostrovů vynikají. Největší z nich jest pevnina východní, aneb tak nazvaný svět starý, tři díly světa: Asii, Afriku a Europu obsahující; druhá pevnina západní neb svět nový, Amerika, třetí jižná, Australie neb Novo-Holland. Pevnina východní obsahuje přes 1 1/2 millionů čtverečních mil zeměpisných; z nichž as 155000 na Europu, 800000 na Asii a 550000 na Afriku připadá. Amerika drží as 750000, Novoholland 120000, ostrovy 100000, tedy celý známý suchý povrch země as 2 1/2 millionů čtverečních zeměp. mil, připočtem-li k tomu také ještě povrch ostrovů neznámých, zvlášť ku pólu jižnému ležících na 25000 mil. Jelikož pak celý povrch země as 9 1/4 millionů čtver. mil drží, tedy pokrývají moře as 6 3/4 millionů čtver. mil. Rozdělíme-li celý povrch zemský na 100 stejných dílů, tedy přichází 27 dílů na zemi suchou a 73 dílů na vody.

§. 214. Rozložení pevnin.

Pevniny a moře jsou na kouli zemské velmi nestejně rozděleny. Největší část pevné země leží v severní polokouli, a sice z oněch 27 dílů 22, ješto do jižné polokoule toliko 5 jich padá. V polokouli severní jest poměr pevné země k vodám jako 11 : 14; v jižné pak jako 1:9. Nejobšírnější pevnina rozložena jest po mírném pasu severním, pak severní pás studený a po tomto severní část pasu horkého nejrozsáhlejší pevniny obsahuje. Horký pás a mírný jižné polokoule má toliko čtvrtinu pevnin v týchž pasích polokoule severní ležících; v studeném pak pasu jižném sotva některé skalnaté ostrůvky známy byly, až teprv roku 1841 Ross a Croziér obšírnou pevninu v jižném polárním moři, as v 67° šířky a 95° - 195° délky odkryli. Dle vysokých hor na ní spatřených, mezi nimiž také mocná sopka, souditi se dá, že tato věčným mrazem mrtvá pevnina dosti veliká jest. Nicméně zůstává více než dvě třetiny pasu studeného v jihu mořem pokryto, takže poměr mezi pevninami a vodami svrchu udaný tím značně se nemění.

§. 215. Rozličnost pevnin.

Pevniny jsou jak velikostí tak podobou svou velmi rozličné a okresem velmi nepravidelné, v tom jediném všecky se srovnávajíce, že se k jihu oužejí a skalnatým vysokým hrotem ukončují. Tak se končí Amerika předhořím neb mysem Horn nazvaným, Afrika mysem Dobré Naděje, Asie mysem Komorinem v jihu Indie, Novoholland mysem jihovýchodním. Každý hrot tento jest vlastně konec pohoří od severu se táhnoucího a zde náhle přetrženého. Na východní straně od něho má každá pevnina několik ostrovů, jako Amerika Falklandské , Afrika Madagaskar , Asie Ceylon, Australie Novo-Seeland.

Pevniny starého i nového světa oužinami spojeny jsou; Asie s Afrikou oužinou Suez, Amerika severní s jižnoú oužinou Panamskou. Obě oužiny tyto leží v polokouli severní a v šířkách nevelmi rozdílných. Hlavní části pevnin, neb tak nazvané díly světa, polohou svou velmi znamenitě se liší, odkudž veliká jich rozdílnost jak v plodinách zemských tak i ve vzdělanosti člověčenstva pochází. Asie a spojená s ní Europa leží celá v polokouli severní rozložena jsouc od východu k západu přes polovic koule zemské; Amerika pak roztažena jest od severu k jihu v obou polokoulích, as třetinu objemu zemského na délku obsahujíc, ješto šířka její od východu k západu v poměru jen malá jest. Afrika pak má šířku i délku téměř stejnou, jsouc bez mála ostrov obvejčitý, oběma polokoulím náležející. Okres její jest nejpravidelnější, nejvíce rovný, nejméně moři přístupný, pročež tento díl světa v ohledu přírodním nejméně rozmanitosti poskytuje, v ohledu občanském a mravním nejméně ze všech vyvinut jest. Neboť moře jest živel pevniny oživující; čím více do nich vniká, čím rozmanitěji je protéká, tím více je spojuje obchodem, tím více budí mnohotvárnou čilost jejich. Proto jest Europa díl světa, ač nejmenší, předce nejmocnější a nejvzdělanější, protože mořem nejproniknutelnější, ješto při povrchnosti čtyrykrát menší než Afrika předce pomoří rozsáhlejší má než tato. Afrika jest jako trup bez končetin, an Europa více tvoru rukatému se podobá. Asie má zvláště na východních a jižních pomořích části daleko do moře vybíhající; Amerika severní v tom ohledu Asii, jižní Africe podobná jest; onnu prorývá toliko s jedné strany ocean Atlanský hlubokými zátokami; tato nepřetrženým pomořím se všech stran ohražena jest. Části do moře vybíhajíci, jednou toliko stranou s pevninou spojené, poloostrovy nazvané, táhnou se vždy od severu k jihu, kdežto řetězem ostrovů, neb jednotlivými ostrovy menšími prodlouženy bývají.

§. 216. Ostrovy.

Mimo rozsáhlé pevniny pokrývají znamenitou část povrchu zemského menší části země suché se všech stran mořem obejmuté, jež ostrovy nazýváme. Dvojí pak druh ostrovů co do přirozenosti a původu jich rozeznávati sluší, totiž táhlé a okrouhlé. Ostrovy táhlé jsou části povrchu suchého k pevninám náležející, od nich buď vodami odervané nebo zároveň s nimi nad hladinu morskou vyvstalé; neboť leží vždycky nedaleko pevnin buď co prodlouženiny polostrovů, buď s nimi rovnoběžně, táhnouce se často v dlouhých řetězích, článků podlouhlých, kdežto vždy hrot článku jednoho proti hrotu druhého čelí. Směrem délky táhnou se také pohoří na nich, právě jako pohoří na polostrovích pevnin, kteréž také vždy dle směru hor svých jako dle pevné kostry se prodlužují. Nejznamenitější řetěz ostrovů takových táhne se na východu Asie od Kamčatky ostrovem Kurilským k Japanu a odtud k ostroví Filippinskému, v jihovýchodu pak veliké Moluky, Sumatra, Java, Sumbava, Flores a t. d. velikým řetězem Asii s Australií spojují. Podobně na východní a severní straně Novohollandu a v Americe, zvláště v zálivu Mexikánském řetězové táhlých ostrovů se nacházejí, totiž ostrovy Bahamské, veliké a malé Antilly, jenž dohromady západní Indie slovou. Afrika má toliko jediný dlouhý ostrov Madagaskar; v Europě pak množství ostrovů táhlých spatřujeme, z nichž nejvýtečnější na severu ostrovy Britanské, v jihu Sicilie, Sardinie a Korsika; na východu pořadí ostrovů Dalmatských, ostrovy Jonické a Cyklady.

Ostrovy okrouhlé původem i tvarem svým od předešlých zcela se liší. Nemajíce hor prodloužených vyskytují se buď o samotě neb ve tlupách rozličného množství nad mořem otevřeným často u veliké od pevnin vzdálenosti a dělí se zase na dvojí druh, totiž vysoké a nízké. Vysoké jsou vlastně jednotlivé vrchy homolovité činěním sopečným z vnitřnosti země nad moře vypuklé, jak velikostí tak počtem nad nízké přednější, ješto nízké všecky, pokud známy, z kamenných útvorů živočichů korálových povstaly. Ostrovy obojího druhu rozsety jsou zvláště u velikém množství po nesmírném prostranství velikého oceánu i semtam porůznu v mořích jižných, obzvláště v pasu horkém roztroušeny jsou.

§. 217. Hory.

Jako rozmanité podobou, tak jsou pevniny též velmi rozličné polohou povrchu svého, kterýž v rozličných výškách nad povrch morský jsa vyzdvižen a mnohotvárně zohýbán, onde vysoké strminy, kopce, vrchy a hory tvoří, mezi nimiž hluboká údolí se táhnou, onde zase v rozlehlé planiny nízkými toliko semtam pahorky kryté se rozšiřuje. Strminy vystupují nad rovinu buď jednotlivě a slovou kopce, nebo když jsou znamenité výšky vrchy; nebo jich celá pásma dohromady spojena jsou a ty vlastně hory se jmenují. Na svrchní hraně hor, která hřeben neb čeřen slove, strmí, do větší ještě výšky chlumy jednotlivé, více méně kolmé, které dle podoby vrchole svého buď kupy nebo báně, rohy, jehly a j. se nazývají. Často bývá čeřen mezi dvěma vrcholy více prohnut neb vyhluben, jako sedlo, někdy pak zcela roztržen, kterážto rozsedlina pak klouzu nebo přesmyk z jedné strany na druhou tvoří, nebo vodám průtok poskytuje. Stráně neb úbočí hor jsou jako střecha k rovinám více méně nakloněné a nejspodnější část jejich, spodek neb pata hory, více méně po rovinách rozšířená. Stráně přes 40° nakloněné slovou příkré, na něž se již bez želízek vylézti nedá, a příkrost mezi 45° - 90° toliko při skalinách se nalézá.

Často bývají hory v celé dlouhé řady spojeny, patami se vespolek dotýkajíce, kteréžto řady pak pohoří slovou. Někdy několik pohoří ze společného střediště v rozličných paprscích neb ramenách na rozličné strany vybíhá, kterážto střediště úhlem hor se nazývá. Blíž uzle tohoto bývají bory nejvyšší, vždy více se snižujíce, čím dále se odtud v roviny rozbíhají. Roztahujíce se až do moře a rychle se zde ukončujíce tvoří předhoří neb mysy (Borgebirge), a když nížinu mezi dvěma jich ramenama moře vyplňuje, zátoky neb zálivy (Meerbusen). Pohoří nebývají nikdy jednotlivá, nébrž vždy z více pramenů složená, buď vespolek rovnoběžných, buď v rozličném směru od hlavního nejvyššího pramene jako větve od pně svého se rozstupujících. Od záměru hlavního pohoří podoba pevniny nejvíce závisí. V Americe běží hlavní pohoří od severu k jihu, pročež má tento díl světa také polohu od severu k jihu prodlouženou; severní Amerika jest třírohá, an první hlavní pohoří zde od severu k jihu, druhé od severo-východu k jihozápadu běží; v Asii se táhnou hlavní pohoří od východu na západ, pročež také díl světa tento od východu k západu nejvíce rozložen jest. Afrika dlužna podobu svou pohořím blíže pomoří se táhnoucím; v Evropě pak jest záměr největších hor od severovýchodu k jihozápadu, v kterémž směru ona nejvíce prodloužena jest.

Výška hor jest velmi rozličná; nevystupují-li přes 3000 střevíců nad hladinu mořskou, slovou brda neb nízké hory, dosahují-li 4000', středohory; na 6000' vystupujicí hory vysoké, a odtud výše alpy. Nejvyšší, pokud známo, jsou hory Himalayské v severu Indie a nejvyšší vrchol jejich Dhawalagiri (bílá hora), 25000' pařížských vysoká. V západní Asii jsou nejvyšší hory v Kaukasu, kdežto Ararat až na 17000' vystupuje; v Americe z velikánského pohoří Andes blíž rovníka Chimboraso 20000' dosahuje; v Alpách Evropských nejvyšší Montblanc 14700', Monte Rosa 14400'; v horách Pyrenejských nejvyšší vrchole 10500', Apenin nejvýše na 9000', Karpaty na 8400', Krkonoše na 5000' (sněžka) výšky vystupují. Jakkoli pak výšky tyto veliké se býti zdají, předce proti velikosti země nepatrné jsou, ani osmistý díl jejího poloměru nedosahujíce.

§. 218. Sopky.

Na mnohých místech povrchu zemského nacházejí se vrchy, z nichžto se čas od času oheň, kamení, a roztopené horniny vyvrhují, kteréžto ohnivé kopce, sopky čili vulkány slovou. Obyčejně mívají podobu jako homole nebo báně jednotlivě nad rovinu vynikající; někdy ale také jsou hřebenů podlouhlých a v celých řadách vedlé sebe stojí. Výška jejich od nízkých pahorků až na 18000' vystupuje. Vrchol jejich mívá vždy prohlubeň kotlinatou nebo nálevkovitou, číší (krater) nazvanou, jejíž dno se ouží v propast jako komín, jícen sopky, vedoucí vnitřkem vrchu k výhni podzemní, odkud výbuchy sopečné pocházejí. Na dně číše tvoří se vývrhem škvar a drobného kamení, rapilli zvaného, jeden neb i více homolovitých kopců, jenž často nad pokraj číše vysoko se vznášejí, novými vývrhy ale zase se boří a tudy vrcholi sopky rozličné podoby dávají. Vývrhy sopečné dějí se v rozličných přestávkách; někdy rychle za sebou, jindy po dlouhých dobách. Tak býval Vesův za starých časů po mnoha století pokojen, příbytky a vinicemi až k vrcholi pokryt a jen temné podání o sopečnosti jeho se zachovalo, až roku 79 po narození Kristovu onen hrozný výraz se stal, jímž města Herkulanum, Pompeji a Stabie zasypána byla. Taktéž Aetna od nepamětných dob za starověku až do roku 40 po Kr. nesoptěl a veliké sopky amerikánské as každé století jednou oheň vyhazují.

Dle rozstavení svého na zemi dělí se sopky na dvě třídy, soustřední totiž a řadové, jakož buď ve tlupách vedlé sebe nebo v řadách za sebou stojí. Řadové naznačují rozpuklinu kůry zemní uvnitř podél se táhnoucí svrchu horami přikrytou, kterouž jícny jejich s oborem vzduchu spojují. Největší z nich a nejmocnější nacházejí se v pohoří Cordillerů v Americe: Pichinka Cotopaxi, Funguragua, jejichž pořadí jedním ohniskem podzemním spojeno jest, a na výšinách Mexikánských Orizaba, Popocatepetl, Jorulo, Colima vnitřní rozpuklinu pevniny od moře k moři naznačují. Sopky řadové objímají celý veliký ocean velikým kruhem, jenž počínaje sopkami ostrovů Aleutských a Kamčatky přes ostroví Kurilské do Japanu se táhne, odtud do Číny a dále k jihu ostrovím Indickým běží, kdežto zvláště Java 40 sopek čítá. Odtud se táhne kruh tento, ač méně značně, ostrovími tichého oceanu ku pohoří Andesův v jižní Americe, po kterémž 24 velkých a množství malých sopek až k úžině Panamské rozstaveno jest; nato sledují sopky Mexikánské velikostí a mohutností zvláště vyznačené a dále sopky v severní Kalifornii až k méně známým polostrova Aljašky, jenž k Aleutům dosahujíce sopečný kruh ten zavírají.

Sopky soustřední v menších neb větších tlupách stojící nacházejí se v Indii, Persii, Arabii, u Černého moře i na ostrovích indického oceánu. Afrika má na pevnině své v poměru málo sopek, více pak na ostrovích, z nichž Pic de Teyde na Teneriffě nejznamenitější. V Europě nacházejí se dvě hlavní tlupy sopek, jihoitalská, v níž nejznámější Aetna a Vesuv; Islandská, v kteréž nejznamenitější Hekla.

§.219. Údolí.

Pohoří a větve jich oddělují se od sebe prohlubinami, jenž údolí (Thäler) slovou a tím užší i hlubší bývají, čím vyšší hory jsou, od uzle hor vždy více se rozšiřujíce a zplošťujíce, až v rovinu vycházejí. Z údolí hlavního, mezi nejvyššíma ramenama hor na délku běžícího vycházejí dle záměru ramen postranních údolí postranní, někdy však také údolí příční jako veliká rozsedlina kostru hor napříč prorývá. Počátek údolí činí pravidelně prohlubeň úzká, podlouhlá, zřídka kotlina okrouhlá, toliko z jedné strany otevřená, od kteréž se údolí zponenáhla snižujíc a rozšiřujíc v širší dolinu přechází. Spodek údolí slove úžlabí, a jím běží obyčejně řečiště, do něhož se vody z pramenů horních stékají v potoky a tyto v řeky a veletoky shromaždují. Někdy leží otvor údolí výše nežli hlubina jeho, takže z ní vody odtékati nemohou, kteréž pak dolinu vyplňujíce jezera způsobují.

Údolí příční od podélních značně se liší. Jsouce totiž násilné rozpukliny neb prorvy ramen horních mají stráně obyčejně kolmé a skalnaté, oužlabí jejich bývá nestejné, svrchu náhlého, jako po schodech padajícího, pročež řečiště jejich obyčejně vodopády činí. Na některých místech stráně neb stěny jejich dále ad sebe se rozstupují, tvoříce kotliny obšírné, dále pak zase dohromady se sbíhajíce úžiny způsobují. Kotliny tyto mají znaky patrné, že jedenkráte vodou naplněny byly, dílem podnes jezera tvoří hloubkou svou znamenitá.

§. 220. Výšiny a nížiny.

Netoliko hory ale i některé roviny leží v znamenité výšce nad mořem, jiné pak nad hladinu morskou jen málo vynikají, ano někdy pod ní se sklánějí; ony výšiny, tyto nížiny slovou. Vůbec vystupují pevniny počínajíce od břehu mořského zponenáhla výše, pročež výšiny obyčejně ve prostředu pevnin, nížiny pak při pomoří se nalézají. Největší výšiny leží u vnitř Asie, mezi nimiž předčí výšina Tibetanská až na 10000' nad moře vynikající. Afrika jest nejvíce v jihu vyvýšena; v Americe jižné výšiny Quito a Bogota, v severu výšina Mexikánská znamenité jsou. Výšiny Europské jsou proti oněm nepatrné, z nichž největší Kastilská v Španělích as na 1800', Provensalská v jižné Francii toliko na 1200' nad moře vystupuje. Mnohem obšírnější roviny na povrchu země obsahují nížiny. Největší jsou v Asii Sibirská, Činská, Indská, na Indu a Eufratu a nížina Kaspická, 93' pod hladinou morskou ležící. Ještě nižší jest prohlubina údolí Jordanského, jehož střední hloubka 300-600'; ano moře mrtvé 1000' pod hladinou středozemního moře leží. Obšírné nížiny má též Amerika, an celá severní část její, mimo západní krajiny, za nepřetrženou nížinu mnohými vodami prorytou považovati se musí; též nížiny na veletocích Missisippi, Amazon, Plata mezi nejobšírnější na zemi náležejí. Nížiny Europské v poměru ku skrovné velikosti pevniny této dosti obšírné jsou. V jihu k nim náleží Andalusie, Guienne, Lombardie a východní nížiny podunajské; severn~ nížiny v Belgii a Hollandu počínajíce přes krajiny u severního a východního moře a přes největší část vnitřního Ruska až ku hranicím Asie se táhnou.

Zřídka přechází výšina v nížinu; obyčejně krajina stupňovitá mezi oběma leží, od nížiny k výšině zponenáhla jako po schodech vystupující, obyčejně hornatá, a pohoří táhnou se nejvíce po rozhraní mezi výšinami a nížinami, úbočím svým náhleji k nížinám než k výšinám dopadajíce.

§. 221. Pouště.

Tak jako proměnou výšky liší se hory od rovin také přirozenou povahou svou. V horách se rodí život, na nich se nejvíce srážejí oblaky vláhonosné v deště a sněhy, z nichž prýští prameny vod zemi zúrodňujících. Hory živí rostlinstvo i živočišstvo od paty své až k vrcholi ledovému nejrozmanitější, chrání krajiny proti mrazivým větrům, a jakož rozkošnými vyhlídkami lahodí oku lidskému a velikánskými výjevy přírody ducha zotavují, tak poskytují často národům přítulek a ochranu proti přesile nepřátelské. Obšírné roviny naproti tomu, nejen že unavují oko jednotvárností svou; ale bývají obyčejně neúrodné, buď toliko travami porostlé stepy, neb dokonce mrtvé kamením a pískem pokryté pouště. Největší pouště jsou v Africe i Asii, táhnouce se od západního pomoří Afrikánského přes celou Afriku i Asii až do Indie, 1400 zeměp. mil zdélí. Jsou to jako moře písková v nesmírných prostorách toliko drobným pískem a křemenem pokrytá, z nichž jen semtam jednotlivá zelená místa, prameny zvlažovaná, oasy, jako ostrovy vynikají. Největší poušť jest Sahara, která od 15°-31° severní šířky celou Afriku jako rameno vyschlého moře přepažuje, 65000 čtver. mil zaujímajíc. Jestiť to nesmírná, ani jedním pahorkem nepřetržená rovina, žhavým pískem pokrytá, jímž větrové jako morskými vlnami zmítají. Žádný déšť, žádný pramen nesvlažuje věčnou žízní vyprahlou půdu, žádný oblak nezastiňuje ji, vzduch povždy suchý a horký toliko drobným pískem zakalen jest. Všudy věčné panuje mrtvo, na oasách toliko jednotlivých z moře písku vynikajicích život se objevuje. Jiná veliká poušť Africká jest Libická, až do Egypta k Nilu dosahující a pískem letavým ourodné země vždy dále pokrývající. Za úžinou Suez počíná poušť Arabská a Syrská na východ až k Eufratu se vztahující, dále pak Persie od moře Kaspického až k Indickému velikými pustinami písečnými pokryta jest, takže povrch těchto pískových pouští asiatských, oasy vyjímaje, 112000 čtver. zeměp. mil obsahuje. Také na výšinách při nedostatku vláhy pouště písčité bývají, jako pouště Kobi, velikou část výšiny asiatské pokrývající. Jen když má dosti vláhy obšírná rovina, tu nízkým rostlinstvem pokrývá se a v pustinu porostlou se proměňuje. Takové pustiny jsou stepy v Asii ode zdi Čínské až k jezeru Aralskému skoro nepřetrženě 1000 zeměp. mil se táhnoucí, z nichž jsou některé písčité a řídkými trávníky pokryté, jiné zvláště bylinami solnými porostlé, jiné vyvětraninami solními jako sněhem potroušené. Podobné jsou stepy severně nad Astrachanem ležící, a ty, jenžto se mezi Volgou, Donem a Dněprem až do Bessarabie táhnou. V Americe slovou stepy takové ljany (llanos) neb savany a pampy. Savany severoamerické zelenají se bujnými rostlinami, ljany a pampy jihoamerické v horkém počasí docela uschnou a mrtvé poušti se podobají, v počasí deštivém zase bujného rostlinstva nabývajíce. Podobné jest to na poušti Karas v jižné Africe, as 1000 čtver. mil obsahující, též na stepích Indických, jenžto vždy v suché části roku docela vyprahlé a mrtvé leží, v mokré pak deštěm tropickým k bujnému životu probuzeny bývají.

§. 222. Vody. - Moře.

Že povrch zemský téměř se tři čtvrtiny vodami pokryt jest, svrchu řečeno. Veliká spousta vod těchto dohromady spojená činí jedno velmoře světa, kteréž dle rozličného prostranství a polohy své v oceany, a v menším rozměru v rozličná moře se dělí. Největší rozsáhlost mají vody v polokouli jižné; od 40° jižní šířky až ku pólu jižnímu země skoro docela oceanem pokryta jest. Nejznamenitější části velmoře jsou: 1. Veliký ocean, též moře tiché nazvaný, více než třetinu celé koule zemské pokrývající, kterýž mezi východní Asií a západní Amerikou se rozprostírá a veliké množství ostrovů skupených obsahuje. 2. Atlantský ocean, mezi Eurupou i Afrikou s jedné a východní Amerikou s druhé strany obsažený, od severu k jihu se táhnoucí, jehožto jižní díl také oceanem Aethiopským se nazývá. 3. Ocean Indický od pomoří jižné Asie a východní Afriky do neurčité dálky na jih se rozlévající. Od velikého oceanu dělí jej ostroví Indické a pevnina Australie, mnohočetná ramena však spojují oba a dále k jihu neobmezeně stékají. 4. Moře severopolární neb lední od kruhu polárního ku pólu severnímu se rozlévající z většího dílu severními pomořími pevnin Europy, Asie i Ameriky obmezeno, mezi severní Europou a Amerikou širokým otvorem s oceanem Atlantským, mezi Asií pak i Amerikou úžinou Behringovou s velikým oceanem spojeno jest. Bývá vždycky téměř docela ledem pokryto, v zimě až ku pevninám Asie i Ameriky sahajícím; jen pomoří Europská i v zimě volná zůstávají. 5. Moře jihopolární, od kruhu jihopolárního ku pólu jižnímu se táhnoucí, toliko prodlouženinu všech tří oceanů představuje, prázdno jsouc pomoří pevných. Spousty ledové ještě mnohem obšírnější než na severu pokrývají je, nepřístupnými činíce neznámé prostory tyto, jimiž Cook až ku 71° šířky, Veddel až ku 74° a posledně Crosier až ku 79° pronikl a obšírnou pevninu tam nalezl. Posud však ani hranice ledu ani pevniny této vyskoumána není. Dále proniknuto v severním ledním moři; totiž až k 83°; zdali tedy na pólích samých pevniny nebo moře se nacházejí, nejisto jest.

Oceany tyto pevniny více méně prorývajíce tvoří v nich zátoky, které, když jsou prostory veliké, z největší části pevninami obejmuté, moře středozemní; když jsou více otevřené, zálivy, menší choboty a nejmenší, lodím útočiště proti větrům a proudům poskytující, rejdy a přístavy slovou. Jestli záliv velmi prodloužen a má-li široké otvory, nazývá se průlivem: když pak otvorem úzkým dvě moře spojuje, úžina morská slove. Veliký ocean tvoří na východním pomoří Asie patero zálivů tvarem vespolek velmi podobných, an každý z nich řadou ostrovů obrouben jest. Ocean indický dělá zase na jižní straně Asie tři veliké a hluboko v pevninu zabíhající zálivy; ocean pak Atlantský tvoří na východu i na západu dvojí moře středozemní, a sice europské středozemní, s nímž úžinou Gibraltarskou spojen jest, a záliv Mexický jižnou Ameriku od severní oddělující. Dále na sever tvoří opět dva veliké zálivy, totiž v Evropě moře východní, v Americe záliv Hudsonův. Též moře severolední pevniny příležící velikými zátokami prorývá; menších pak zálivů neb chobotů na všech pomořích množství se nalezá.

§. 223. Hloubka moře.

Jak rozmanitá podoba a výška pevnin, tak rozličná též podoba a hloubka dna morského býti musí, jenže hloubku moře mnohem nesnadněji nežli výšku pevnin určiti jest. Jen hloubky as 1500-2000' dají se závažím na provazci spuštěným dosti pohodlně a zevrubně změřiti; při větších hloubkách k tomu velmi mnoho času a síly potřeba, proto že musí býti závaží velmi těžká, an jim jinak provaz, jsa potažně lehčí, tonouti nedá. Největší hloubky, do kterých závaží kdy spuštěno, byly 10000-12000' ve velikém oceánu, v nichž ještě dna dosaženo nebylo. Blíž pomoří bývá hloubka moře tím větší, čím výše a příkřeji břeh vystupuje; ale i při nízkých břehách často hloubka veliká se nalezá. Jak veliká však největší hloubka moře jest, posud není vyskoumáno; dle zákonu rovnováhy země jen tolik pravdě podobno, že největší hloubka moře sotva míli zeměpisnou přesahuje, a tolik jisto, že tak jako pevniny od hladiny morské až k nejvyšším vrchům vystupují, také dno morské v rozličném směru od největší hloubky až ku mělčinám povrchu jeho dosahujícím se zdvíhá, tvoříc zde často rozsáhlé písčiny a nebezpečné úskalí. I v moři tak jako na suchu jsou hory, údolí a roviny, což již z toho patrno, že pohoří až ku konci pevnin se táhnoucí v moři co ostrovy se prodlužují, a že ty samé horniny, z jakých se pomoří skládá, ještě v znamenité vzdálenosti od pevniny se nacházejí.

§. 224. Barva moře.

Barva moře za jasné oblohy jest modrozelená, čehož příčina jest, že voda podíl červený bílého světla slunečního propouští, zelený pak odráží, který s odráženou barvou modré oblohy se mísíc barvu modrozelenou zplozuje. Mění však se barva moře dle větší neb menší jasnosti oblohy i dle pohybování vod a vzduchu, tak že při bouři až bílé bývá. Čím průzračnější moře, tím více prosvítá v něm také barva dna jeho; čímž se také barva povrchu měniti musí. Při ostrovích západo-indických n. p. jest moře tak průhledné, že na dně čistým bílým pískem pokrytém ty nejmenší předměty viděti jest, a lodě jako ve vzduchu nad ním vznášeti se zdají. Řeky do moře se vlévající proměňují často barvu jeho, vodami svými množství bahna rozličné barvy s sebou přinášejíce. Tak n. p, moře žluté na pomoří Čínském barvu svou od bahna řeky žluté (Hoang-ho) obdrželo. Na mnohých místech také množstvím rozličných bylin a živočichů barva moře se mění, jako n. p. moře červené od množství korálů v něm se nacházejících. Na západní straně Afriky mezi 20° = 34° severní šířky jest moře jako louka zelené, jsouc rostlinstvem pokryto; na ústí řeky La Plata bývá množstvím červů celé červené. Znamenité jest v ohledu tomto zvláště svítlení morské, kteréž se na něm rozličným způsobem a z rozličných příčin jevívá. Za tmavých nocí, zvláště když bouře nastává, bývá viděti ohnivou prouhu za lodí na vlnách rozbrázděných, nebo tam, kde se vlny kříží, jako jiskry ohnivé proskakují, kteréžto světlo zajisté původu elektrického jest. Jiné jest světýlkování živočichů morských, slimýšů, měkýšů, zvláště blíznoústek (pyrosoma), které v krajinách tropických v nesmírném množství na povrchu morském plynouce, brzy jako žežavé železo, brzy barvami blankytnými neb nachovými široko daleko povrch morský osvětlují.

§. 225. Slanost vody morské.

Voda morská slaná jest, k pití odporná, nezáživná a nezdravá, zplozujíc větší žízeň, nechuť a průjem. Soli v morské vodě rozpuštěné jsou: hlavně obyčejná sůl kuchyňská, v menších podílech sůl hořčíková, sodíková a vápno soličnaté. Množství solí těchto v moři otevřeném málo se mění; jen při pomořích přitékáním vody říčné (sladké) se zmenšujíc a v pasu horkém zvětšeným výparem se rozmnožujíc. V mořích zavřitých voda slanější bývá než v otevřených; v moři středozemním n. p. slanější jest nežli v oceanu atlantském, proto že v něm horkými větry afrikánskými mnohem hojnější se zplozuje výpar, jímž se části slané odsazují. Čím slanější moře tím také hustější vody jeho. V moři kaspickém činí hlavní podíl siřičnatá sůl hořčíková; v moři mrtvém, rozličnými solmi nejvíce nasyceném, solíko-hořčík, solíko-draslík, salmiak a. j. soli obsaženy jsou. Jelikož se výparem částice slané z vod odsazují, dobývá se jím po břehách soli morské, a překapáním také voda morská v sladkou vodu se mění.

§. 226. Dmutí moře.

Jakkoli moře žádného řekám podobného spádu nemá, předce neustále se pohybuje, kteréžto pohybování bud' stálé a pravidelné, buď nestálé a nepravidelné jest. Ku stálému a pravidelnému náleží dmutí a proudění, k nepravidelnému vlnobití.

Dmutí jest střídavé zdvíhání a klesání povrchu morského na tomtéž místě dvakrát za den se udávající. Pozorovati totiž na pomořích otevřených, že se moře denně dvakrát dme ku břehům přitékajíc a přes pokraje prvé suché se rozlévajíc, zponenáhla pak, když bylo největší výšky dosáhlo, zase opadává od břehů odtékajíc a pokraj prvé zaplavený opět suchý zůstavujíc. Ono přibývání moře přítok neb příliv (Fluth), ubývání pak odtok nebo odliv (Ebbe) se jmenuje, a jedno po druhém vždy as po šesti hodinách následuje. Každých 24 hodin jest tedy na témž místě námořském dvakrát příliv a odliv; nepočíná však každodenně stejnou dobou, nébrž den ode dne se zpozďuje vždy o 49 minut, tedy právě o ten čas, o nějž luna každodenně později do poledníka přichází. V moři otevřeném jde přítok od východu k západu; blíž pomoří však jak směr tento, tak i rychlost a velikost přítoku i odtoku buď polohou pevniny, buď vodami do moře padajícími, buď také větry rozličně se mění. Tak jest n. p. rozdíl výšky vodní dmutím zplozený na ústí Labe 10-12', u Havru a Dovru 18', na pomoří portugalském a španělském 12', u ostrovů Kanárských 7-8'. Prostřední rychlost přítoku i odtoku v šírém moři jest as 2' v sekundě, u pomoří pak někdy tak malá bývá, že ve 24 hodinách místo dvou toliko jeden přítok a odtok se stává. V mořích vyšších šířek zeměpisných, uzavřených nebo jen úzkými průlivy s oceanem spojených, bývá přítok a odtok bud' jcn slabý nedo dokonce žádný; v moři východním n. p. a baltickém žádného přítoku pozorovati není, taktéž v moři kaspickém a polárním.

Ale i na tom samém místě nedme se moře vždy stejně vysoko, nébrž výška tato dle čtvrtí měsíčních se proměňuje, i také od rozličné polohy a dálky měsíce i slunce od země závisí. Okolo ouplňku a novoluní bývá dmutí vždy větší, okolo první a poslední čtvrti menší; největší však teprv as půl druhého dne po ouplňku a novém měsíci nastupuje. Dmutí větší jest v čas rovnodenní, v severní polokouli z rána větší než u večer, a letního času naopak; ono zrůstá, čím více se slunce a zvláště měsíc zemi přibližuje a největší jest, když se čas ouplňku neb nového měsíce právě s tou dobou shoduje, v níž slunce a luna zemi nejblíže se nachází.

§. 227. Vysvětlení dmutí morského.

Ob. 152
Ob. 152
Příčina dmutí morského jest moc přitažlivá, kteroužto luna i slunce, zvláště pak luna pro větší blízkost svou na povrch oceánu působí, přitahujíc k sobě vody, nad nimiž právě stojí, takže se vzhůru zdvívají čili dmou k místu tomuto přitékajíce, od jiných tedy, vzdálenějších odtékajíce, kterýžto přítok a odtok otáčením denním země z místa na místo postupovati musí. Jestli totiž abdf (Ob. 152) povrch oceanu na kouli zemské, a luna L právě nad místem a se nachází, přitahuje ona všecky části vod pod ní ležících gah jakožto nejbližší také nejvíce, takže ony ve vypuklinu gah se zedmou. Ješto tedy zde vody přibývá, musí ona sem z vedlejších míst, gbk, hfl přitékati, odtud pak odtékati, pročež na místech těchto povrch moře do gb'k, hf'l se snížuje čili odliv panuje, když v ga'h příliv jest. Tím se ruší rovnováha oceanu, kteráž aby zase se obnovila, musí na protější straně v d podobná vypuklina jako v a povstati a moře v kd'l zedmouti. Na místech a a d právě proti luně ležících jest příliv, na místech b a f o čtvrt kruhů od nich vzdálených odliv. Ale denním otáčením země od západu k východu přijde za 6 hodin místo f do a, b do d, a pak do b, d do f; tedy jest nyní v f a b přítok, v a a d odtok, a tak se to každých šest hodin střídati musí. Že však luna sama od západu k východu postupuje z L do L' každodenně as o 13°, nastane druhého dne v místě a příliv, teprv když se a do g, t. j. o 13° více na východ přitočí, k čemuž 49 minut potřebuje; pročež se na každém místě dmutí o tuto dobu zpozďuje. Tak jako luna L působí též slunce S na vody zemské, jenže méně patrně, an pro velikou vzdálenost svou skoro stejnou silou všecka místa povrchu morského přitahuje. V čas nového měsíce a ouplňku nachází se luna i slunce v té samé ploše, pročež přitažlivé moci jejich dle stejného záměru působíce se podporují a dmutí větší zplozují, což tím větším se stává, když slunce a luna zároveň zemi nejblížeji se nacházejí.

§. 228. Proudění morské.

Následkem dmutí morského v šírém oceanu od východu k západu postupujícího jakož i větrů passátních v krajinách tropických neustále od východu k západu vanoucích jest všeobecné proudění morské mezi obratníkoma obou polokoulí hlavním směrem od východu na západ čelící, jenžto proud rovníkový (Aequatorialstrom) slove. Od rovníka totiž až ku 30° šířky s obou stran tekou vody oceanu neustále od východu k západu, od pomoří západní Afriky v oceánu Atlantském ku pomořím východní Ameriky a v oceanu tichém od pomoří západo-amerických k východním pomořím Asie. Stálého proudu tohoto užívají lodníci z Evropy do Ameriky se plavící, až do šířky kanarských ostrovů se spouštějíce, odkudž je pak proud tento do Ameriky nese. Rychlost proudu tohoto jest dle Alexandra z Humboldta deset morských mil franských denně, z nichž jedna 952 sáhů pařížských (toise) drží.

Druhé všeobecné proudění morské děje se bez přestání od obou pólů země k rovníku, an se vody studené a potažně těžší do prostory vod teplých, potažně lehčích, neustále tlačí. Jistotu proudů těchto polárních dokazuje pohybování ker ledových, které z moří polárních času letního obou polokoulí k obratníkům táhnou.

Tyto proudy povšechné dílem kolotáním země, dílem panujícími větry, zvláště pak překážkou pevnin jak v záměru tak v rychlosti své rozličně se proměňují a odrážejíce se od pomoří tvoří proudy zvláštní neb jednotlivé. Nejznamenitější proudů těchto, jež Humboldt oceánské řeky zove, jest atlantský proud golf zvaný, který od jižního konce Afriky počínaje ku břehům amerikánským teče, a odrážeje se od nich ze zálivu Mexického průlivem Bahamským na severo-východ vytéká, od břehů spojených států vždy více se vzdaluje, u písčin novofundlandských na východ se uhýbá a u ostrovů azorských na dvě ramena se dělí, z nichž jedno k severo-západní Europě teče, druhé k jihu jde a pod ostrovem Madeirou zase nazpět se vrací. Rameno severní přitéká ku pomořím Irským a Norvegským, teplé vody s sebou přinášejíc a podnebí krajin těchto zmírňujíc. Odtud odrážejíc se zase vrací se k západu a spojujíc se s proudem severního ledního moře úžinou Davisovou táhnoucím k východním břehům Gronským odtéká. Šířka celého spojeného proudu tohoto vynáší blíž Bostonu 80, u ostrovů azorských 160 mořských mil (po 1/4 zeměp. míle), rychlost pak as míli za hodinu. Vody jeho vyšší teplotou, modřejší barvou a množstvím bylin morských snadno od okolních se rozeznávají.

Jiný jednotlivý proud stálý teče z jižního moře polárního k západním břehům jižní Ameriky, ochlazuje studenými vodami svými pomoří Chilenské a Peruanské, od jihu k severu vedlé nich postupuje a pak k severozápadu se ohýbaje. U prostřed pásu horkého má tento studený proud toliko as 12° R. tepla, ješto pokojné vody okolní 22° - 23° R. teplé jsou.

Jsouť ještě jiné stálé proudy morské menší, jako proud z baltického moře do východního, z černého do Bosforu, z atlantského do středozemního tekoucí.

Mimo tyto proudy stálé nacházejí se v rozličných oceanu částích také proudy periodické, v rozličných dobách směr toku svého proměňující. Tak jde proud z moře Indického do červeného od října až do května; od měsíce tohoto pak až k říjnu odtud zase nazpět. V moři Čínském panuje od polovice května ku polovici srpna proud severovýchodní, odtud zase do května jihozápadní.

Nepravidelné pohybování morské jest vlnobití, t. j. kolysání povrchu morského zplozené dutím větrů rovnováhu vodní rušícím, čím střídavé zvýšeniny a prohlubiny, vlny zvané, povstávají. Vlny jsou tím větší, čím silnější nárazy větru, čím rychleji se opakují a čím větší hloubka moře. Prostřední výška vln mimo bouři jest as 6 střevíců, v čas velikých bouří v otevřeném moři pak až 35' dosahuje. V mořích šírých a otevřených povstávají větší vlny než v uzavřených; větší n. p. v moři severním než východním a středozemním, v oceánu atlantském větší než tamto. Narážejíce na břehy a úskalí zvyšují se odrazem a zplozují příboje (Brandung) s velikým jekotem se rozstřikující.

§. 229. Výška hladiny morské.

Dle zákonu rovnováhy vodní musí hladina morská, t. j. povrch moře tichého všudy stejnou výšku míti, jakož se také všudy v mořích otevřených v skutku nachází. Když ale vlny nebo proudy morské z moře šírého v ouzké vnikají, zvyšují se v tomto při postupu svém a tím se zde povrch morský sám zvýšiti musí. Tak jest n. p. v moři červeném, do něhož se vlny dmutím zplozené z indického oceánu širokým otvorem vlévají, při postupu svém vždy více se oužíce rostou a hladinu jeho tak zvýšují, že při úžině Suez as 30' nad mořem středozemním leží. V mořích docela uzavřených rozdíl výšky ještě větší bývá. Tak leží moře kaspické as o 13 sáhů hloubě než středozemní a tak nazvané moře mrtvé v Palestině o 230 sáhů pod středozemním.


Předchozí Obsah Nahoru Následující Počátkové silozpytu