Předchozí Obsah Počátkové silozpytu

 

§. 230. Vody pevnin - zřídla.

Z moří vystupuje neustále výpar vodní do oblak, které jej na pevniny přenášejí a na nich co deště, sněhy, mlhy srážejí. Z toho povstávají prameny, z nichž vytékají potoky, jenž u větším počtu se spojujíce řeky a tyto veletoky tvoří, které zase do moře odtékají, a tak se neustále kroužení vod pozemských děje.

Počátek tekoucích vod na povrchu pevnin jsou prameny neb zřídla (Quellen). Ona se prýští obyčejně na vysokých místech pevnin, na horách a výšinách, ne však na nejvyšších vrcholích horních a v nížinách. Hlavní původ obyčejných zřídel studených jsou povětroně vodní, déšť, sníh, mračna, mlhy, které vnikajíce do země v rozpuklinách skalních dále tekou, se shromaždují a na místech příležitých nad povrch vystupují. Někdy pocházejí zřídla také z vodojemů podzemních, v zemi hojně se nacházejících, z nichžto buď vnitřním horkem země co páry vystupují a na povrchu chladnouce zase kapalnějí; buď pružností páry nebo plynu vnitř uzavřeného jako vodomety vzhůru na povrch puzeny bývají. To se stává zvláště při zřídlech artesských, která provrtáním hořejších vrstev vodojem podzemský zavírajících často z veliké hloubky nad povrch zemský proudějí. Také voda morská buď prosakujíc buď vláskovitostí nebo tlakem vodním nad povrch vyzdvížena jsouc může tvořiti zřídla, která však vždy nechutnou slanost vody morské přidržují. Toliko prameny povětrné, z povětroňů vodních povstalé mívají obyčejně vody neslané, neb jak se proti morským říká, sladké, ješto se odparem vod morských soli jejich odloučily.

§. 231. Zřídla stálá a proměnlivá.

Zřídla liší se od sebe jak stálostí výtoku svého tak rozdí1em teplosti, množstvím vody a slohem lučebním. Mnohá zřídla tekou vždy stejně, vždy stejné množství vody vydávajíce. Taková jsou zvláště artesská a všecka, která v hlubokých vodojemích podzemních původ svůj mají; zřídla však obyčejná, z povětroňů vodních pocházející, mění hojnost svou s proměnou těchto; z mlh a dešťů zplozená chudnou neb vysýchají docela za suchého léta, přibýváním vláhy zase rostouce; ze sněhu a ledu pocházející naproti tomu právě horkého času letního, když sníh a led nejrychleji taje, nejhojnější bývají. Některá zřídla mění výtok svůj dle povětrnosti, jiná dle času denních a ročních střídavě slábnouce, přestávajíce a zase jako dříve tekouce. Příčinou toho zdá se býti, že zřídla taková s podzemními vodojemy spojena jsou průduchy jako krokvice účinkujícímí, jimiž voda odtékati nemůže, pokud výšku kratšího ramena nepřesáhla; když se to ale stalo, tak dlouho vytéká, pokud povrch vodojemu nad zřídlem leží.

§. 232. Teplost zřídel.

Zřídla mají vůbec stálé průměrní teplo míst, v nichžto se prýští; u nás n. p. as 8° R, pročež v zimě nemrznou a vzduchu okolního teplejší, v létě pak studenější jsou. Jest však také výminek pravidla tohoto mnohých, jelikož mnohá zřídla nižší, jiná mnohem vyšší stupeň tepla nad průměrní teplost místa svého mají. Nejdůležitější z těchto jsou zřídla horká, obyčejně k lázním užívaná, z nichž nejvýtečnější jsou: klokot Karlovarský, horkosti 55° R., lázně v Teplicích, v Čechách, 40° R., Baden u Vídně, Gastein 38° R., Albano u Paduy, 79° R., Aix v Savoysku, Bath v Anglii, 45° R., Mehadia v Uhrách, Plombiers v Lothringu, Barege a Bagneres v Pyreneích. Nejčetnější horké zdroje čili vary nacházejí se v Islandu, jichž nejznamenitější jest Geiser nedaleko sopky Hekly, z něhož vroucí voda (80° R.) u velikánském proudu s přestávkami nad povrch stříká.

Příčinou stálé průměrní teplosti zřídel obyčejných jest, že se prýští z hloubek, do nichž denní a roční proměna tepla více nedosahuje, což dle zkušenosti již ve hloubce as 10 sáhů se stává, kdež v zimě v létě vždy stejné teplo, průměrnímu místa rovné panuje. Předce však ve větších šířkách zřídla nad průměr tento teplejší, v menších studenější bývají, a sice proto, že dále ku pólům voda jen počasí letním, blíž k rovníku jen v deštivém do země vnikati může, pročež ji tamto zahřívá, zde ochlazuje, což obé rostlinstvu i živočišstvu velmi prospěšno jest. Ve hloubkách přes 10 sáhů počíná v zemi tepla s hloubkou přirůstati a sice dle mnohonásobných zkoušek na 80 -100 střevíců o 1° R.; pročež zřídla artesská tím horčejší jsou, čím hlouběji vyvrtána; i zřídla obyčejná musejí horká býti, když z veliké hloubky na povrch vycházejí. Mnohá zřídla horká však také působením sopečným povstávají, též rozličnými příčinami místními, jako záněty země a činěním lučebným hornin zplozena býti mohou.

§. 233. Zřídla minerální.

Jelikož vody ze země prýštící ložiska rozličných hornin, zemin, solí ve vodě rozpuštitelných neb s ní se polučujících pronikati musejí, tedy vycházejí na povrch více méně s nimi polučené a když mnoho látek takových v sobě obsahují, vody mineralní - solnice, kyselky, slovou. Nerosty ve zřídlech minerálních obsažené jsou obyčejně rozličné soli, zeminy, kovy, zvláště železo a měď, jenžto jim často znamenité moci léčivé sdělují. Všecka téměř voda zřídel drží v sobě vždycky také kyselinu uhličnatou, která u větším množství se v ní nacházejíc vodě kyselou chuť sděluje, jakáž pak kyselkou se nazývá. Polučeniny ve vodách minerálních obsažené usazují se pak na povrchu těles pevných, v nich se nacházejících, často rozličně je proměňujíce. Tak se potahují, jak známo v klokotu Karlovarském, tělesa korou kamenitou, ješto se vápno v horké vodě této obsažené odlučujíc na ně sází. U Báňské Bystříce v Uhrách prýští se voda se síranem mědičitým polučená, z nížto se na železo tam položené měď odsazuje. Z mnohých vod míneralních vyvinují se rozličné plyny, zvláště plyn uhlo-kyslíkový, v němž svíce zháší a zvířata se dusí; síro-vodíkový, jenž nelibý zápach rozšiřuje a j. Z některých zřídel prýští se nafta neb nest, látka hořavá, jako olej na vodě plynoucí, kteréž se ku svícení, na fermež a v lékařství potřebuje. V největším množství se prýští u perského města Baku, při moři chvalinském a na jiných místech v Persii, kdežto obyvatelé jen hůl do země vraziti a prýštící se nest zapáliti mohou. V Číně nacházejí se zřídla vrtaná s vodou také množtví plynu hořavého vydávající, jehož se k osvětlování užívá.

§. 234. Řeky.

Voda zřídel teče dle tíže své s vrchu dolů, stéká v potoky, tyto v řeky a veletoky, jenž zase do moře vtékají. Prameny řek leží obyčejně na vysokých horách, a jakkoli některé z jezer vytékají, jako Don, Tigris, Hoangho; předce do jezer těchto voda z vysokých pramenů přichází. Prouha, v nížto řeka teče, slove řečiště, a sleduje vždy nejnižší části povrchu zemského. Jelikož tyto v rovné čáře neleží, musí řečiště mnohé okliky dělati, jichž vůbec tím více přibývá, čím více se řeka vtoku do moře, čili ústí svému blíží. V celku ale řeky předce vždy jistým hlavním směrem tekou, a znamenito jest, že se to při veletocích více od západu k východu nežli v jiném směru děje. Spád řek, náklon řečiště k obzorníku bývá velmi rozličný; největší u pramene jejího, a odtud dále až k ústí jejímu pořád se zmenšuje. Obyčejně se snížuje sklon zponenáhla, někdy ale také náhle, až kolmo klesá a vodopády tvoří; jinde zase vystupujíc tok zadržuje, až v jisté výšce se zase sklání. Šířka řečišt mění se dle množství vod, ježto řeka v sebe pojímá, i dle povahy krajin, jimiž teče. Čím více potoků a řek menších pojala, tím více se rozšiřuje, pročež jí od pramene k ústí vždy více šířky přibývá. V krajinách hornatých ji skály a vrchy částo zúžují, v rovinách pak na více ramen se dělívá ostrovy tvoříc a běh svůj často proměňujíc. Mohutnost řek, t. j. množství vody v nich tekoucí bývá tím větší, čím delší jsou, protože obyčejně, čím dále tekou, tím více vod jiných v sebe pojímají. Nejmohutnější na zemi jsou veletoky amerikánské. Není pak, jak známo, hojnost vody v řekách vždy stejná, nébrž dle rozličné hojnosti pramenů a počasí proměnlivá, ubývajíc někdy značně, jindy zase přírůstajíc, takže přetéká břehy řečišť a povodně způsobuje. To se stává u nás obyčejně z počátku jara, když sněhy a ledy tají nebo po velikých deštích; v krajinách horských více v létě, když se sněhy na alpách rozpouštějí, v krajinách tropických za počasí deštivého. Proto se v řekách, jejichž prameny v tropických krajinách leží, povodně pravidelně v tentýž čas každoročně vracejí, z úrodňujíce tím suché krajiny vzdálenější, čímž se nad jiné Nil v Egyptě vyznačuje, jehož povodním Egypt hojnost půdy své dluží. Podobné periodické povodně způsobuje také Eufrat, Ganges, Indus, Missisippi a Laplata.

Rychlost toku řídí se dle velikosti spádu a hloubky řeky, tím větší jsouc, čím větší obě. Pročež blíž pramenů svých, kde spád největší, bývají řeky nejprudčí a zvolňují zponenáhla rychlost svou, jak jim spádu ubývá, jelikož překážky toku, okliky břehů, vtoky jiných řek a j. vždy více se rozmnožují. Blíže ústí zastavuje se tok též přítokem morským, jenž vodu nazpět pudí, tvoříc vlny podél břehu běžící, které často vše, co jim v cestě stojí, velikou prudkostí prorážejí. Také není rychlost toku po celé šířce řečiště stejná, an se tok blíže břehů zastavuje; nébrž v jistém směru, při rovných břehách ve prostředu, největší bývá, což proudem nazýváme. Při břehách křivých leží proud na straně duté a od jedné dutiny ku druhé protějšího břehu se odráží.

Nejrychlejší řeky na zemi jsou: Dunaj, Tigris, Indus, a všech nejrychlejší veletok Amozonský.

Nevtékají všecky řeky do moře; některé také do jezer buď odtoku majících neb nemajících; některé v pouštích písčitých nebo ve stepích vysýchajíce se tratí.

Smíšením částic z řečiště urvaných nabývá voda říčná rozličné barvy. Nejčistější vodu má Eufrat, Ganges a Temže; Nil má barvu bílou, Hoangho jest žlutý, některé řeky amerikánské jsou kávohnědé, některé alpinské, jako Travna, zelené.

Všecky řeky do jednoho veletoku vtékající činí vespolek jeden okres říční (Stromgebiet), kterýž tím rozsáhlejší bývá, čím delší hlavní řeka jest. Největší veletok celé země jest Amazonský v jižné Americe, jehož okres říční až stotinu celého povrchu zemského zaujímá. Délka veletoku tohoto jest v rovné čáře přes 500 zeměp. mil, šířka pak tak veliká, že se již sto mil před ústím jeho s jednoho břehu na druhý nedohlídne, a při ústí 10-12 přesahuje, dělíc se na dvě ramena, veliký ostrov objímající. Druhý po tomto největší veletok jest La Plata též v jižní Americe, třetí Missisippi v Americe severní. Po Americe má největší veletoky Asie, a sice do moře ledového padající; Obi, Jenisei, Lena; do východního oceánu Amur, Hoangho, Jantsekjang, čili žlutá a modrá řeka; do oceanu indického Iravaddi, Buremputer, Ganges; do arabského moře Indus; do perského zálivu Eufrat. Afrika má toliko dva znamenité veletoky, Nil a Niger; z Europských jest největší Volga, po ní Don, Dněpr, Dunaj. Na pevnině Australské posud žádný znamenitý veletok objeven není.

§. 235. Jezera.

Když voda pro hlubokou polohu místa odtekati nemůže, tvoří močál (Sumpf), nebo když hloubka větší, jezero (See). Tak povstávají jezera ze žřídel dosti hojných na dně prohlubiny se prýštících, jejíž vody odtékati nemohouce prohlubinu tu vyplňují; nebo když řeka nějaká do prohlubně vtéká, v níž se vody její rozšiřují; nebo když v toku svém vrchy a skalinami zadržována bývá, jako se v krajinách hornatých často stává. Jsou tedy jezera trojího druhu: totiž bez přítoku i odtoku; s přítokem, ale bez odtoku; s přítokem i odtokem. První musilyby časem vyschnouti, kdyby buď zřídla na dně jejich buď deště nedosazovaly ztrátu výparem utrpenou, jakož mnohá místa patrné stopy bývalých jezer okazují. Obšírnost pak jezer těchto dle počasí velmi proměnlivá jest. Jezera druhé třídy jsou ta, která sice patrného přítoku ale žádného odtoku nemají. K těmto největší jezera na zemi: jako kaspické, aralské, mrtvé moře a mnohá jezera v severní Americe patří. Při těchto výpar vodní na povrchu odtok zastupuje, a při menším výparu rozšiřuje se povrch tak, až se obojí vyrovná. Vody jezer těchto bývají slané, jako voda morská; ano některá jsou slanější, jako moře mrtvé v Palestíně, protože silným výparem části slaných více se odsazuje. Jsou to nepochybně části bývalých moří, které původní slanost svou podržely. Nejčetnější jsou jezera třídy třetí, s přítokem i odtokem. Ta se zdají býti toliko rozšířená řečiště, ačkoliv se někdy voda řeky jimi protékající od nich patrně rozeznává, jako voda Rénu v jezeru Bodenském, teplostí i barvou od jeho vod rozdílná.

V pásu mírném a studeném více jezer než v horkém se nachází, proto že zde výpar vod mnohem větší jest; před časy pak mnohem více jezer bývalo, pokud si vody v kotlinách uzavřené skrze hráze hor odtok neprorazily. Tak bývala dle Herodota celá Thessalie před věky jezerem, tak nepochybně také země Česká jedenkráte jezerem bývala, až se zemětřesením snad při výstupu středohorných vrchů čedíčových hory Krušné pod Děčínem protrhly a prorvou tou vody odtékati mohly.

§. 236. Obor vzduchový.

Jako největší díl povrchu zemského pokrývá oceán vodní; tak objíma celou kouli zemskou ocean vzdušní, o němž již svrchu zmíněno jest. Jak hluboký ocean tento, aneb jak vysoko obor vzduchový nad povrch země dosahuje, posud určito není; toliko z trvání úsvitu souditi se dá, že nejméně as 10 zeměp. mil přesahovati musí. Zároveň se zemí se otáčeje musí obor vzduchový pro větší odběžnost blíž rovníku a pro větší zde panující teplost výše vystupovati nežli nad místy od rovníka vzdálenými, pročež na pólích mnohém více nežli země sama zploštilý býti. Tak jako v moři kolotáním země, proměnou tepla a povahou pevnin neustálé pohybování vod, stálé, střídavé a nepravidelné proudění povstává, taktéž z podobných příčin ve vzduchu neustále pohybování panuje, zplozujíc větry stálé, střídavé i nepravidelné, o nichž již svrchu jednáno bylo. Výparem vodním povstávají v oboru vzduchovém povětroně vodní: oblaky, deště, sněhy, kroupy, jakož při teple okázáno; taktéž působením světla, elektřiny a magnetiny povětroně se zplozují, jako duha, bouřky, záře severní a j., o nichž svrchu na svém místě již jednáno bylo. Často viděti za jasných noci hvězdušky (Sternschnuppen), světýlka na obloze létající, jakoby hvězdy lítaly, nebo k zemi padaly, pročež je lid padající hvězdy jmenuje a výjev ten čištěním hvězd nazývá. Jejich zdánlivá velikost, rychlost a běh jest velmi rozličný; brzy toliko co nejmenší hvězdičky se ukazují, brzy nejjasnější bleskem převyšují dlouhé ohony světlé někdy zasebou zůstavujíce.

Přírodoskumci starší měli za to, že výparem zápalným ve vzduchu povstávají; novější ale zpozorovavše, že veliké výšky dosahují, obor vzduchový nepochybně přesahující a že v jistých dobách nejhojněji se spatřují, drží je za drobná tílka nebeská, která tak jako planety slunce obíhají a přiblíživše se při oběhu svém k zemi viditelnými se stávají. Stejného původu jsou též ohnivé koule, čili jak lid praví, ohniví draci, jenž někdy na obloze noční s velikou prudkostí letí, dlouhé ohnivé ohony za sebou vlekouce. Někdy zmizí koule taková bez dalšího následku, někdy ale s náramným rachotem jako půma se rozpukne a žhavé kamení neb železo na zem vystřeluje. Kameny povětrné (Meteorsteine), které po rozpuknutí koule ohnivé na zem padají, jsou si vespolek jak tvarem vnějším tak slohem vnitřním veskrz podobné, černou leskavou korou potažené, ztíží od několika lotů až na několik liber; železo pak povětrné (Meteoreisen) jest ryzí železo kujné, s některými jinými kovy, zvláště s broníkem (Nickel), a ďasíkem (Kobalt) smíšené, jenž někdy balvany mnoho centýřů těžké tvoří.

Tak nazvané světlo zvířetní neb zodiakální (Zodiakallicht), které někdy na podzim na východní obloze před slunce východem, z jara po západu slunce na nebi západním co bělavá záře v poloze nakloněného jehlance v kruhu zvířecím neb zodiaku se spatřuje, jest dle domnění přírodoskumců zvláštní kruh mlhový ve prostoru světa kolem slunce se kroužící a rozličným proměnám světla podrobený.

§. 237. Proměny povrchu zemského. - Moci životní.

Povrch zemský nebýval vždycky takový, jako nyní jest, aniž setrvá stále stejný, jsa podroben ustavičným proměnám, které se dílem posud dějí, dílem v dávné minulosti se dály. Síly, jimiž se povrch země podnes proměňuje jsou: činnost lidská a živočišná, vzduch, vody a síla sopečná. Že pilnost lidská ku proměnám povrchu zemského neustále přispívá, vůbec známo jest. Divoké lesy a pouště proměňuje člověk v úrodné luhy a pole, vysušuje bařiny a močály, vylamuje skály, rovná kopce a údolí, táhne nová řečiště a průplavy, dobývá z moře nové půdy, snaže se vůbec při vzrůstající lidnatosti vždy více upotřebiti země ku prospěchu svému. Také živočišstvo pudem záchovu a zrůstu svého k rozličným proměnám povrchu zemského přispívá. Zvláště se v tom ohledu vyznačují ti nejmenší živočichové, prvoci, z jejichž neviditelných křemenitých štítků celé horniny se skládají a jiní drobní živokové morští, polypi, vylučujíce z tílek svých štávu sliznatou, která v pevnou kůru z kamene vápenného tvrdne, a srůstajíc v nesčíslné články celé vápnité stromy a lesy v moři zplozuje, korály nazvané, jenž často až nad hladinu morskou čnějíce úskalí, ano v moři jižném celé ostrovy tvoří. Též bylinstvem proměňuje se znamenitě povrch zemský. Byliny nízké, mechy a řasy v močálech a bařinách rostoucí vsávají vodu do sebe, proměňují močál zponenáhla v bahno uhelnaté, rašelinou zvané, které pak vyššími bylinami, travou, sítím, rákosím porostají a bařinu vysušují, takže křoví a lesy na ní růsti mohou. Semena rozličných bylin, jsouce větrem, ptactvem jinak roznešena zbuzují život bylinný tam, kde ho dříve nebývalo; holé jindy skály a pusté ostrovy pokrývají se zponenáhla bujným rostlinstvem, oživují se následkem toho rozličnou zvěří a připravují nová sídla člověku.

§. 238. Účinky vzduchu.

Vzduch působí dvojím způsobem na pevný povrch zemský: totiž rozkladem lučebným a pohybem hmotným. Kyslík vzduchu polučuje se s mnohými prvky hornin, proměňujíc je v kysličníky, jenž pozbývajíce tím předešlé pevnosti své v kypré zeminy se rozdrobují. K tomu přispívají zvláště povětroně vodní, déšť, sníh, mlhy, oblaky, jimiž voda vrchole hor oplakuje, do rozsedlin skalních vniká, slané a vápnité prvky hornin rozpouští, sloh jejich zkypřuje a mrznouc v nich roztahováním svým i nejpevnější skály trhá. Tím se proměňují kamení a skály v kyprou zemi, temena hor, vždy více rozervána sesúvají se, vrchy se snížují a údolí vyplňují. To zrychluje vzduch také pohybem svým co vítr, jenž po vrších buráceje čnějící skaliny trhá a dolů sráží. V pouštích písčitých roznášejí větry písek, zasýpajíce úrodné oasy vždy více a poušť vždy dále rozšiřujíce.

§. 239. Účinky vod.

Mocněji působí na proměny povrchu zemského vody. Moře podmílá neustále a boří svírající je skalnaté břehy, čímž se podoba pomoří mění a pevniny tu zvětšují onde zmenšují, jakož si moře buď více země dobývá nebo dále od břehů bývalých odstupuje. Tak se nalézají n. p. v Dalmacii mnohé starobylé stavby a jich zříceniny v moři, jenž byly ondy na suchu vystaveny, ješto naopak jinde mnohá města ondy přímořská, jako Adria, Ravenna a j. nyní na míle od moře vzdálena jsou. Na nízké břehy vyvrhuje moře vlnobitím a přítokem písek a bahno, které při odtoku osakujíc vysýchá a zponenáhla celé táhlé kopce tvoří, dyny zvané, z nichž větrové písek dále do země roznášejíce často krajiny úrodné v písčiny proměňují. Řeky hrnou urvané části hornin, kamení, balvany s hor do rovin, odsazujíce při zmírněném proudu těžší a dále nesouce drobnější, písek a bahno, kteréž při rozvodnění řeky v nížinách se usazujíc půdu zvýšuje a ji buď zůrodňuje nebo pískem zasýpá. Balvany v řekách usazené zvýšují řečiště, mění směr proudu a nutí jej děliti se na více ramen, čímž se řečíště rozšiřují, mělčiny a ostrovy v řece povstávají. Při ústí řek v moři sází se nejvíce nánosu říčního, který zvýšujíc se zponenáhla nad hladinu vodní ústí na dva neb více pramenů dělí mezi nimiž pak trojhranné ostrovy povstávají, od starých Řeků dle podoby s jejích delta jmenované, z nichž delta Nilu v dolním Egyptě pro velikou úrodnost svou již v starém světě proslaveno bylo.

Deště, lijavce, přívaly proměňují mnohonásobně pevný povrch zemský, prorývajíce jej a tvoříce strže, prorvy, rozsedliny země vždy více se rozšiřující; na úbočích hor podmílají často stráně, kteréž pak někdy sřítivše se v celých ohromných spoustách v ůdolí úrodné nivy a dědiny pohřbívají. Sníh, jenž temena vysokých hor věčně pokrývá, skrápí nížeji v led a tvoří ledové vrchy čili lediny (Gletscher) t. j. rozsáhlé, často na sta střevíců tlusté kry ledové, které po úbočí hor zponenáhla dolů se smýkajíce skály rozbrázďují, množství balvanů urvaných před sebou dolů shrnují a s vrchole na ně spadlých do údolí přenášejí. S úbočí příkrých řítí se často sněhy do údolí, tvoříce laviny, které někdy celé osady boří a zasýpají.

§. 240. Účinky sopečné. - Zemětřesení.

Nejvíce se proměňuje povrch zemský činěním ohnivých kopců čili sopek, o nichž nahoře již zmíněno. Výjevy činnosti sopečné jsou sice velmi rozmanité; některé však při každém soptění pravidelně se udávají, jejichž postup na čtverou dobu se rozpadá: zemětřesení, výtok lávy, dým a déšť sopeční a výpar kyseliny uhličnaté. První dobu, výbuch sopky předcházející činí zemětřesení, při němž se povrch zemský s prudkostí brzy větší brzy menší otřásá, jako vlny kolysá nebo jako vírem se otáčí, čímž se často města boří, země puká a se propadá nebo zase z moře vystupuje. Často však zemětřesení bez výbuchů sopečních se stává. Při tom bývá slyšeti hřímání podzemní strašným hukotem se jevící, často však silné třesení beze všeho hukotu nebo zase hřímání podzemní bez třesení se pozoruje. Někdy bývá zemětřesení jen místní, jindy na velikou část povrchu zemského se vztahuje. Tak bylo pozorovati zemětřesení, které 1. listopadu 1755 Lisabon zřítilo, po veliké části Europy až ku pomořím Švédským a západně až v Kanadě i na ostrovích Antilských; vary Teplické zarazily se na chvíli a železem zbarvené s náramnou prudkostí zase vypukly. V Cadixu zdvíhlo se moře až na 60' výšky a v Antilách přítok jako inkoust černý na 20' vysoký se přivalil. Při zemětřesení v Sicilii r. 1693 zhynulo na 60.000 lidí; v Riobamba , krajině Quito 4. unora 1797 as 30-40000; as pětkrát tolik v malé Asii a Syrii za Tibera a Justina. Někdy jest zemětřesení jen krátké, jindy dlouhý čas trvá každou hodinu asi se opakujíc. Někdy tam, kde třesení dlouho trvá, nové sopky nebo ostrovy povstávají; někdy celé krajiny vyzviženy bývají, jindy zase se zpropadají. Takové propasti vyplňují se často vodami, tvoříce jezera rozličné velikosti a nesmírné hloubky, z nichž největší jsou moře Mrtvé a Chvalinské, kteréž poloha pod hladinou morskou a mnohé známky sopečné neomylně co propasti označují. Příčina a vnitřní svazek všech hrůzných výjevu při zemětřesení a bouření sopečném posud tajemná; jen tolik jisto, že to jsou hlavně páry a plyny podzemní, které vyvinujíce se ze žhavých vnitřností země nesmírnou pružností svou proti pevnému povrchu se pnou a propuknouti usilujíce ono třesení způsobují. Sopky jsou jako zátky bezpečné, přílišné moci par vnitřních se otvírající a je beze škody povrchu vypouštějící; protož bývá zemětřesení silnější, když jícny sopek zacpány jsou, an páry větší pružnosti nabyti musejí, prvé než zátku otevříti mohou.

§. 241. Výraz lávy.

Při neustálém vnitřním bouření zdvíhají páry a plyny podzemní horniny ve výhni sopky roztopené, láva jmenované jícnem vzhůru, ty vzdorují tíží svou, klesají, dmou se opět a bouřlivým klokotem se vaří. Přitom pukají skalnaté stěny sopky, až se vrch někde protrhne a láva ohnivým proudem rozsedlinou vytéká. Někdy dosáhne až temena vrchu, naplní kostlinu, překypí a s příkrého vrchole dolů se valí. Stejnou dobou vystupuje při výtoku lávy z kostliny sopky nesmírný ohnivý sloup, v němž odervané skaliny, žhavé kamení, části lávy až do výšky 500 sáhů vyvrhovány bývají, a nad nim vznášejí se ohnivé oblaky z nichž s rachotem hromu blesky šlehají. Tekoucí láva zahalena jest v oblak šedého dýmu, ode vroucího povrchu vystupujícího, z kyseliny siřičité i soličité se skládajícího; pri menším sklonu rychle se zvolňuje tok její, stydnouc potahuje se korou kamenitou, ač u vnitř po mnohá léta žhavá zůstává. Hloubka lávotoku zřídka 30' přesahuje, šířka někdy přes míli, délka pak i na 20 mil dosahuje. Z počátku jsouc úplně roztopená teče láva velmi rychle, brzy však stydnouc na rovině sotva několik kroku za hodinu postupuje.

§. 242. Dým a déšt sopeční.

Když se láva ze sopky vychrlila a sloup ohnivý uhasnul, vystupuje z jícnu do výše sloup černého dýmu jako velikánská sosna na vrcholi rovnovážně se rozvětvující. Zde se rozprostírá v černý mrak, z něhož drobné kamení, rapilli nazvané na úbočí vrchu padá, lehký šedý popel ale daleko po celém okolí, ano někdy na sta mil se roznáší. Vyvrhování popele trvá obyčejně několik dní a po silném soptění bývá všecken obor vzduchový popelem tak naplněn, že celou krajinu za jasného dne v čirou tmu zahaluje. Nesmírné množství páry vodní s dýmem vystupující tvoří stydnouc hustá mračna nad vrcholem sopky, z nichž napnu tím elektrickým hojné blesky vystřelují a lijavce pocházejí, jichžto vody po sopce dolů proudíce s popelem se mísejí a bahnité povodně způsobují, jimiž někdy celá krajina zaplavena bývá. Zvláštní výjev poskytují sopky, které, jako v pohoří Andesském do výšky věčného sněhu zasahují. Spousty sněhu náhle roztátého způsobují, když soptání počné; veliké povodně, při nichž žhavé škváry na krách ledových plavou, a vnitřní jeskyně hor naplňují se vodami, které s potoky horními spojeny a množstvím ryb naplněny bývají. Zemětřesením výbuch sopky předcházejícím zotvírají se jeskyně tyto a vody s rybami a bahnem z nich se vyřinují, celé krajiny zaplavujíce. Některé sopky proudy horké vody a bahna také jícnem vyvrhují.

§. 243. Výpary sopek.

Všecky značnější výbuchy sopek končí se výparem kyseliny uhličnaté, která pronikajíc rozsedlinami sopky větší tíží svou dolů klesá a po úpatí hor dále se táhnouc vzduch dusivým činí. U vnitř sopky pak obyčejně převládá výpar sírní, z něhož se v rozsedlinách síra odsazuje, často v takové hojnosti, že se jí s prospěchem dobývá. Když páry vodní, s výparem sírním spojené zhoustnou, stékají co voda sírnatá na dně kotliny, tvoříce tam vřídlo sírnaté, jenž se také často mimo sopku nachází a solfatara slove. Také salmiak vydechují sopky, jenž se pak povrchně někdy u velikém množství usazuje.

§. 244. Propadliny a vypukliny.

Vyvrhováním sopečným zplozují se v zemi často veliké dutiny, a když pružnost výparu pomine, sesují se někdy vrstvy hořejší, když klenba jich není dosti silná, nebo dostatečné podpory nemá. Tak povstávají propadliny brzy v sopkách samých, brzy na blízku jich neb i v dálkách velikých, do nichž moc sopečná dosahovala. Naopak zase někdy činěním sopečním kůra zemi se zvíhá a kopce jako bubliny z ní vypukují. Tak známo že ostrov malý Komeni blíž Santorinu v archipelu Řeckém r. 1573 z moře vystoupil; r. 1811 vyvstal nový ostrov blíž sv. Michala v ostroví Azorském; r. 1831 vypukl blíž Sicilie sopeční ostrůvek Ferdinandea, který však brzy zase pod moře se probořil. Takových vypuklin země v dějepisu mnoho zaznamenáno jest a zeměznalci nčí, že za časů předhistorických mnohé veliké tlupy ostrovů, jako Kanarské, Sandvichské, ostrov sv. Heleny i mnohé vrchy na pevné zemi tím způsobem povstaly. Dále znamená se, že nejen jednotlivá místa, ale celé veliké časti pevnin podnes zponenáhla nad moře se vyzdvihují a jiné zase klesají, jakož ono na pomořích Skandinávských toto na Dalmatických pozorovati jest.

§. 245. Proměny předsvěté.

Mimo proměny povrchu zemského podnes a za pamětních dob se stávající musely před věky památkám lidským nedostíhlými mnohem obšírnější proměny na povrchu zemském se díti. O tom svědčí nesčíslné ostatky živočichů morských, jenžto se i na nejvyšších horách v celých mohutných slojích zkamenělé nacházejí na důkaz, že hory ty jedenkráte dnem morským bývaly. Jinde nalézají se zase celé zkamenělé lesy pod zemí; tu zříceniny bývalých hor, tam jícny vyhaslých sopek, což vše o velikých někdejších proměnách povrchu zemského svědči, a zeměznanství učí, že kůra zemní mnoho velikých převratů vytrpěla, prvé než povrch země nynější podoby své dosáhl. Tyto obšírné proměny a převraty kůry zemní dály se dle domnění zemněznalců hlavně silou podzemního ohně, jímž se celá země ve vnitřku svém posud za ohnivě tekutou považuje. Silou touto byly pevniny nynější dle domněnky té, nad hladinu praoceánu vyzdvíženy za časů, kde kůra zemní nejsouc ještě tak vychladlá a tlustá silé této tak mocně jako nyní vzdorovati nemohla. Vyvstáváním nových hor bořil se povrch pevný znova, moře rozlévalo se opět po prostorách prvé suchých, veliké potopy světa stávaly se, z nichž poslední snad byla Noemova, o níž se pověsti u všech téměř národů zachovaly.


Předchozí Obsah Nahoru Počátkové silozpytu